O černém mlynáři od Jemnice

U města Jemnice byl mlýn, starý byl a sešlý. Mlynář byl chudák,
neměl, z čeho by mlýn opravil; měl devět dětí, mletím tak tak si
na živobytí vydělával, ve mlýně byla bída s nouzí. Lidé tam málo
jezdili s mletím, raději to vozili do nového mlýna, který byl
nedaleko. Zle bylo ve starém mlýně, a ještě hůř, když jednou
z jara přišla veliká voda a jednoho dne strhla splav. Mlynář
nemohl mlít. Tak stál den nato k večeru mlynář nad zničeným
splavem, Smutně se díval na vodu, nevěděl, co si počne. Kde by
také sehnal na postavení nového splavu? A jinak nebude možno
mlít! Co si počne, když výdělků nebude? Bylo mu, jako by mu
kámen na prsou ležel, a zdálo se mu, že by bylo nejlíp skočit
do té kalné vody, která se dravým proudem hnala pod břehem.
Jenom pomyšlení na ženu a děti zabránilo, že tak neudělal.
Otočil se mlynář od vody, aby ho tak nesváděla. A tu sebou trhl;
spatřil před sebou člověka v černých šatech, vyzáblého, snědé
tváře, uhrančivých očí. Ten hleděl upřeně na mlynáře a usmíval
se jeho leknutí. Potom povídá přichraptělým hlasem:
„Dolehlo na tebe neštěstí, viď! Vím dobře, jak je s tebou, vím také,
nač jsi tu chvíli myslel. Ale tak zle být nemusí. Potřebuješ splav nový
zřídit. A také bys měl mít mlýn spravený. Potom by zas chodilo více
lidí s mletím. Pomohu ti, abys to všecko pořídil – ale ne zadarmo.
Ty mi ve mlýně přenecháš jedno složení, tam já si budu mlít.
Zabedním si to složení a nikdo se mi tam nesmí dívat, co melu.
Nebude to navždy; jen devět let tu s tebou zůstanu, po devíti letech
jsi zase sám pánem na svém mlýně.“
Mlynář se podivil té řeči, ale že viděl náhle před sebou vyváznutí
z té hrozné bídy, ani se dlouho nerozmýšlel a byl svolný s tím,
co chtěl ten černý.
A tak se potom všecko spořádalo. Byl nový splav, mlýn byl spravený,
ten mlynářův společník to všecko zaplatil. Lidé v okolí, když
viděli, jak mlynář mlýn zvelebil, začali zas jezdit do jeho mlýna.
Mlynář měl zas dost mletí, dobře se mu vedlo. Ten černý si
na svém složení zabedněném dělal, co chtěl, mlynář se o něj
nestaral. Byl spokojen, že se mu dobře daří. Také mlečům, když
se ptali, už to nějak vymluvil.
Ale byl v tom mlýně prášek tuze zvědavý. Třeba měl od mlynáře
přísně zakázáno, aby nechal to zabedněné složení na pokoji,
nedalo mu, a on stále jen se staral, aby vyzvěděl, co tam ten
černý mlynář mele. Vídal ho nemluvného chodit mlýnicí, pytle
nosit, v nichž co bylo, nevěděl, a vypozoroval, jak černý mlynář
bedlivě zamyká složení, když tam mele i když tamodtud odchází.
Zvědavost práškovi nedala; kdyby jen maličko nakouknout mohl,
co tam ten černý dělá. Když tak prohlížel bednění, zpozoroval,
že u samé podlahy je v prkně dírka po vypadlém suku. I lehl si
jednou, když ten černý mlynář mlel, na zem a přiložil oko k dírce.
Ale než se mohl po složení rozhlédnout, ucítil najednou, jak mu
něco ostrého vjelo do oka, zaúpěl bolestí a odtáhl honem hlavu
od prkna. Dal se do křiku – na oko neviděl. Nikoho v té chvíli
nebylo ve mlýně, jenom mlynář venku zaslechl nářek a pospíchal
dovnitř. Polekal se, když viděl, co se stalo práškovi, a ptal se, co se
mu stalo. Ale prášek neřekl pravdu, bál se. Mlynář honem zapřáhl
a jel s práškem do města k doktoru, ale ten už oko nezachránil.
Bylo vyteklé.
Prášek ve mlýně nezůstal, bál se, aby se mu nepřihodilo nic
horšího.
Nesvěřil se nikomu, jak o oko přišel. Do mlýna přišel jiný prášek;
tomu zakrátko také začalo vrtat hlavou, co je s tím zabedněným
složením. Obcházel často bednění, ale že byl chytřejší než ten
první, chránil se něco začínat, když věděl, že je ten černý mlynář
uvnitř. Ale vypozoroval, že jedno z prken toho bednění je špatně
upevněno, že by bylo možno je odtáhnout. A tak také jednou
v noci, když večer předtím černý mlynář odešel ze mlýna
a v mlýnici nikoho nebylo, vzal zvědavý prášek násypku, šel
k bednění, to prkno uvolnil a protáhl se dovnitř. Potmě tápal,
dostal se k truhle, otevřel ji a nabral z ní do násypky. Potom zase
truhlu zavřel, protáhl se bedněním a prkno připevnil, aby nikdo nic
nezpozoroval. Potom běžel na půdu, aby to tam vysypal. Ale když
tam přiběhl a podíval se u okénka při měsíčném světle do násypky,
co vidí? Samé kobylince měl v násypce.
„Takovou tedy věc ten černý mele na svém složení?“ povídal si
prášek a ve zlosti vysypal to na zem za truhlu.
Teď teprv práškovi nešlo z hlavy, co je s tím černým mlynářem.
Nevěděl, má‑li povědět něco o tom, co se mu přihodilo. Ale potom
si pomyslil, že bude raději mlčet a dávat dále pozor. To, co na půdě
vysypal, chtěl zas odklidit, aby to tam nenašli. A tak třetí den
po tom svém vloupání do bednění šel na půdu, aby kobylince smetl
a vyhodil. Ale když se podíval za truhlu, zůstal jako vyjevený: byla
tam hromádka zlaťáků.
„Tak je to tedy s tebou, ty černý chlapíku?“ pomyslil si prášek.
Ale že byl chytrý, nacpal si zlaťáky do kapes a odnesl je tak z půdy.
Schoval je potom mezi své věci a nikomu ani muk. Jen si pomyslil,
že líp bude, nezůstane‑li ve mlýně, a tak se vymluvil mlynáři, že
je nemocen, a odešel domů, do vzdálené vesnice. Tam rodičům
všecko pověděl a z toho zlata zvelebili si hospodářství. Jak zbohatli,
nepověděli nikomu.
Mlynář také špatně nepochodil. Po devíti letech se ten jeho černý
společník ztratil jednoho dne náhle ze mlýna, bednění nechal
otevřené. Mlynář věděl, že už se černého nedočká. V truhle našel
na dně pěknou hromádku zlaťáků, památku po černém mlynáři.
Nelámal si hlavu, kdo ten černý byl a co tam dělal; měl mlýn
zvelebený, peněz dost a dobře byl s rodinou živ až do smrti.