O HODNÉ POKLADNÍ

Představte si, že v našem malém městečku mezi dvěma kopci, žila milá paní, jménem Janička. Pracovala na úřadě jako pokladní – vybírala pokuty, poplatky a prodávala kupóny na městskou dopravu. Měla malé okénko s kovovou mřížkou a každý den se na ni z té druhé strany dívali lidé, kteří jezdili bez jízdenky, s nevlídným pohledem.
Jenže Janička byla jiná než ostatní úředníci.
Usmívala se. Vždycky.
„Dobrý den, nebojte se, to spolu nějak zvládneme,“ říkávala, když před ní někdo nervózně hledal v papírech to co měl.
„Já stejně nerozumím tomu, co vše potřebuji,“ povzdechl si často někdo.
„Tak já vám s tím pomůžu,“ odpověděla tiše Janička s trpělivostí, která by mohla hory přenášet.
Každý svátek brala jako příležitost rozzářit svůj šedivý úřední kout. Na Vánoce věšela na mřížku drobné ozdoby, červené mašle a šišky posypané skořicí. A pod okýnkem měla malého vánočního skřítka.
Na Velikonoce jí zase nad okénkem visely barevné kraslice a papírový zajíčci, které jí pomáhaly vystřihovat děti z města.
Na Halloween postavila na pultík malou dýni se svíčkou, malou mističku s bonbóny a říkala s úsměvem:
„Kdo zaplatí včas, toho strašidla nikdy nedohoní.“
A na Valentýna zdobila své okénko papírovými srdíčky a rozdávala místo účtenky i malé bonbony ve tvaru srdce. Vždy a bez vyjímky přidala pokaždé jeden úsměv pro každého. Lidé ji měli rádi, říkali o ní :
„To je ta hodná pokladní, ta, co by se nejraději celá rozdala.“
Ale jednoho dne se něco změnilo. Na úřadě se objevila nová vedoucí – paní Blažena. Byla vysoká, měla tvář jako vysekanou z ledu, z očí jí koukala nevraživost a srdce měla taky studené. Když poprvé prošla kolem okénka paní Janičky, zamračila se.
„Co to má znamenat?“ spustila na ní přísně.
„Jen pár ozdob, paní vedoucí, to aby lidem nebylo na úřadě tak smutno.“
„Úřad není žádná cukrárna! Tady se pracuje, ne slaví,“ odsekla paní Blažena a strhla z okénka nalepené valentýnské srdíčko. Od té doby nebyla Janičce nakloněná. A když zjistila, že Janička lidem pomáhá víc než by musela a někdy se snaží dávat menší pokuty, rozzlobila se na ní ještě vic.
„Úředník to není přítel lidí,“ říkala nahlas.
„Úředník musí být na lidi přísný a ne měkký jako plyšák kterého máte v posteli.“ dodala a Janičce se do očí draly slzičky.
Vedoucí začala šeptat mezi lidmi na podniku, že Janička vybírá pokuty nesprávně, že peníze mizí, že se prý obohacuje. Nikdo tomu zpočátku nevěřil, jenže slova se šíří rychleji než pravda a pomluvy ještě dvakrát rychleji. Najednou Janičku lidé přestali zdravit. Pekař jí odmítl prodat housku, že prý není spravedlivá. Děti si na ni na ulici ukazovaly prstem a pokřikovali : „To je ta falešná pokladní!“ Janička zůstala sama. Každý den chodila do práce, ale místo úsměvu jí po tvářích tekly slzy. Přesto nikdy nezatrpkla. Každému, kdo přišel, se snažila pomoci, obdarovala ho miloučkým úsměvem i když už jí nikdo nepoděkoval.
Jednoho zimního večera se do města přihnala vánice. Cesty zapadly, proud vypadl, a lidé si zoufali, že přijdou o zásoby. Jen Janička se vydala do své kanceláře za kovovou mřížkou, zapálila svíčky a otevřela pokladnu. Ne kvůli penězům, ale protože chtěla poslat v myšlenkách pomoc každému, co byl v nouzi.
„Kéž bych mohla pomoci všem,“ zašeptala. A tehdy se ukázalo, že v kanceláři nejsou jen peníze, ale zlatý poklad jejího srdce. Každý, komu kdysi pomohla, ucítil v noci zvláštní teplo, každému se o Janičce zdálo. Děti se přestaly třást zimou, starý pekař našel za dveřmi pytel mouky, a dokonce i paní Blažena měla u postele teplý čaj a kousek chleba s medem, co milovala.
Ráno se lidé probudili a pochopili, jak moc se mýlili.
Šli za Janičkou, která seděla u svého okénka, bledá a unavená, ale s úsměvem.
„Odpusťte nám, Janičko,“ prosili.
„Všichni někdy uděláme chybu,“ odpověděla tiše. „Důležité je, jestli máme odvahu ji napravit.“
Od té doby už na ni nikdo nezvedl hlas.
Když přišly svátky, celé město se přidalo, zdobili nejen úřad spolu s ní, ale i celé ulice.
Paní vedoucí dokonce sama pověsila na dveře malé srdíčko se slovy :
„Dobro seje tam, kde má být.“
A tak Janička zůstala pokladní, a lidé jí začali říkat Strážkyně dobra.
Protože i v místě, kde se platí pokuty, dokázala rozdávat laskavost, tu nejcennější měnu na světě. Tak a to je celé. Že vám paní pokladní někoho připomíná?
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.