O ŠKLEBILOVI

Určitě jste byli někdy na procházce v lese. Společně s rodiči jste se toulali po pěšinkách označených turistickýma značkama, chodili jste po žluté, zelené, červené nebo modré trase. Nechodili? No tak to musíte maminko a tatínku napravit. Je krásné objevovat krásu přírody. Je krásné, toulat se jehličnatým nebo listnatým lesem, chodit po vyznačených pěšinách a občas i sejít jinam. Po cestičkách, co chodí zvířátka, malé i ta větší. A když se budete pořádně dívat a chovat se tiše, zlehka našlapovat, tak se vám možná poštěstí objevit kouzelný svět skřítků. A o jednom z nich vám povím.
Na kraji v černém lese, byla maličká vesnička. Pouhým okem nebyla vidět, ale když si člověk klekl, byl potichu a pořádně se zahleděl pod kapradiny, tak se nestačil divit, co vše vidí. Tam totiž na hranici mezi borovicovým lesem a loukou plnou vlčích máků, tam kde rostlo kapradí , žili skřítci. Maličcí. Bylo jich tam hodně. Byli pracovití, milí, veselí a stále si zpívali. Jen jeden byl jiný. Na jeho tváři byste hledali úsměv marně. Chodil rozcuchaný, v roztrhaných věcech, ale nebyl zlý, byl hodný i pracovitý. Jen se neusmíval a jeho nejčastější slova a věty byli :,,Nemám rád, nechci, neumím nebo nebaví mě to”. I jeho jméno znělo jinak. Byl to Šklebík. Skřítci chodili po lese, pomáhali ostatním, třeba mravencům se stavbou mraveniště, včeličky učili létat, ačkoli sami nikdy nelétali, malým mlokům pomáhali s hledáním jejich obydlí a ježkům čistili bodlinky. U každé z těchto prací se skřítci smáli, všechno dělali společně a dokola si prozpěvovali. Jen Šklebík byl jiný, stále se mračil, vůbec nezpíval, tvářil se naštvaně a jeho ,,Nemám rád a nechci” ostatním skřítkům bylo líto. Proto dělali vše možné, aby Šklebíka rozveselili. Povídali mu vtipy, u kterých se ostatní váleli smíchy po zemi, ale Šklebil nic. Ani náznak úsměvu. Lechtali ho a zpívali veselé písničky, ale zase nic. Šklebil se mračil dál. Dokonce mu podstrčili uvařený lektvar z chichotníku a přidali kapku zkvašeného rakytníku, ale ani to nebylo nic platné.
Jednou, když byli opět všichni na kopretinové louce, kde pomáhali při úklidu a obnově cestičky po neposlušném dospěláku, co si udělal piknik na zakázaném místě a nechal po sobě nepořádek, zaslechli slabé volání o pomoc. Rozhlíželi se a poslouchali odkud ten hlásek přichází. Dlouho na to nemohli přijít, až Šklebil zvolal :,,Pojďte všichni sem. Už vím kde a kdo volá”. Stál u hluboké díry. No, teda holky a kluci, ona to byla jen hluboká stopa v blátě, ale pro skřítky to byla velká díra. Na jejím dně ležela kamarádka skřítků, malá víla. Ležela přilepená na zádech a nemohla se hnout. Byla zesláblá a zraněná. Když ji Šklebil objevil, něco se v něm pohnulo. Nečekal na nic, ovázal se v pase pevným stonkem, zasekl ho o rozeklaný pařez a spouštěl se za malou vílou. Ještě než se spustil. Tak houkl na ostatní, ať ho jistí. Šklebil se snažil, co mu síly stačily, aby ji vyprostil. Visel nad vílou, odstraňoval všechnu nečistotu, napadanou trávu a bodláčí, co leželo na víle. Povedlo se. Šklebil vzal malou vílu do náruče a zvolal : ,,Kamarádi, vytáhněte mě!” Skřítkové jedním tahem vytáhli oba nahoru a odvázali. Položili malou vílu na mech a Šklebil začal organizovat. ,,Doneste lístky jitrocele a květy mateřídoušky, poproste včelky o trošku mateří kašičky, ale rychle prosím...” Během chviličky měl vše o co žádal, přiložil lístky na zraněná místa malé víly. Trvalo jen mžik a víle se ulevilo. Chytila Šklebila za ruku a usmála se na něj. V ten okamžik se stalo něco, co nikdo z přihlížejících skřítků nečekal. Šklebil se usmál. Skřítkové se divili a jeden z nich se překvapeně zeptal :,,Šklebile, co se stalo? Jak to, že se usmíváš? My všichni děláme cokoli, abychom tě rozesmáli a rozveselili a nic.” Šklebil byl sám ze sebe překvapený, jak ho jeho úsměv zahřál. Zamyslel se a pak povídá :,,Když já jsem šťastný, že jsme vílu zachránili. Já ji mám rád!”. Od té doby se Šklebil usmíval stále víc, pečoval o svůj vzhled a hezky se oblékal, protože měl vedle sebe malou vílu, se kterou byl šťastný. Takže žádné bylinky, žádná magie a žádné nucení do smíchu. Kouzlo lásky Šklebila změnilo k lepšímu. To je totiž to nejsilnější kouzlo. No, tak to kluci vidíte. Nic není krásnější, než opravdová láska. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina