O SNĚHOVÉ NADÍLCE

Byl jednou jeden kluk. Jmenoval se Zawadi. V češtině by se jmenoval Dárek. Zawadimu bylo deset let. Nežil ale v Evropě, jako my, ale v Africe. Víte, kde je Afrika? No, Afrika je hodně daleko. Zasahuje na obě polokoule země a je to světadíl, kde je největší teplo. A vůbec největší teplo je kolem rovníku. Tam bývá pořád teplo, svítí tam stále slunce, teda přes den, v noci měsíc, jako u nás. Lidé tam neznají sníh, protože tam nepadá. Až jednou… Jednoho dne se probudili do podivného rána.
První se vlastně vzbudil Zawadi. Bylo mu velmi chladno. Takový pocit neznal, proto okamžitě vyběhl ze stanu. Když spatřil, co pokrývalo okolní poušť, nevěřil vlastním očím. Raději si je promnul. A dokonce se i štípl. S křikem se rozběhl znovu do stanu: „Mami, mami! Pojď se podívat.“ Zawadiho křik vzbudil nejen jeho maminku, ale i všech osm sourozenců, prarodičů a tetu, která bydlela s nimi. Všichni se vyběhli podívat ven. A opravdu! Zawadimu se to nezdálo. Poušť byla přikryta něčím bílým. Děti byly zvědavé, co to je. „To je sníh,“ řekl najednou dědeček. „Padá hlavně v Evropě. Tady jsme ho už neměli…, snad i sto let…“ ,,Sto let?” řekly děti a zasmály se. ,,Že by žil už dědeček sto let?” nevěřícně zíraly. Neřešily to, ale celé šťastné se rozběhly po poušti, kterou nyní pokrýval sníh. Chytaly ho do rukou, házely si ho po sobě, dokonce ho olizovali. Čekaly, že bude dobře chutnat, ale necítily nic. Rozpouštěl se jim v rukách i v ústech. Po pár minutách jim však začala být zima. Měly na sobě jen tenká trička a kraťasy a někteří byli jen tak, nahatý. A sníh byl tááák studenýý. Postupně zalezly do stanu, jen Zawadi zůstal venku a pořád se ze sněhu radoval. Marně ho máma volala, Zawadi nechtěl jít dovnitř. Celý den byl venku a užíval si sníh. Když přišel večer, nechtěl jít dokonce ani do stanu. Bál se, že zavře oči, usne a sníh zase zmizí a on ho už nikdy neuvidí. Snažil se jak mohl, aby neusnul. Vytáhl si ven všechny deky, které našel a ustlal si pod hvězdnou oblohu. Bylo mu chladno, ale na to nedbal. Nadarmo nad ním máma a ostatní kroutili hlavou, on si nedal říct. Po několika hodinách však usnul.
Ráno, když se vzbudil, sníh už nikde nebyl. Přesně jak tušil. Slunce už zase pálilo a ze sněhu zůstala jen voda, která se vsákla do země. Zklamaný se rozplakal a plakal skoro celý den. Potom ho to přešlo. Rozhodl se, že až bude velký, odejde do Evropy, kde je hodně sněhu. Možná přijde i k nám.
Vidíte kluci a holky, jak věc, pro nás tak samozřejmá je v jiných končinách světa hotovým zázrakem. Proto si važte každého okamžiku, který se děje, kdy si můžete hrát, když máte s kým. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina