O hraběti ve vlčí jámě u Telče

Za dávných dob, kdy ještě hluboké hvozdy prostíraly se ve větší míře
v zemi moravské, také hojně divé zvěři tam bytovalo. Zvláště vlci byli
obyvatelstvu velmi na obtíž, přepadávali lidi i domácí zvířata v lese
i v polích, odvažovali se za tuhé zimy až do vesnice a dělali veliké
škody. Tak také bylo v pohraničním hvozdě, prostírajícím se mezi
Moravou a Čechami, který se začínal blízko Telče. Tam jako i jinde
udrželi se vlci ještě do XVIII. století v hojném počtu. Až k samému
městu přibíhali vlci ve smečkách. Když té obtíže neubývalo, poručil
majitel telečského panství lesnímu úřadu, aby bylo postaráno o usilovnější hubení vlků. Z nařízení úřadu bylo poddaným lidem kopati
v lesích četné vlčí jámy. Prostranná, značně hluboká jáma hladkých
stěn byla přikryta větvemi, na něž položen kus masa jako vnadidlo.
Hladový vlk, chtěje uchopiti maso, skočil k němu na příkryt a probořil
se do jámy. Tam byl pak ubit. A k takové vlčí jámě v blízkosti města
Telče připíná se příběh v jádře pravdivý, mající ráz pověsti.
Majitelka panství telečského, vdova po Jáchymu Oldřichu hraběti
Slavatovi, měla tři syny. Nejmladší z nich, Jan Karel Jáchym,
měl r. 1662 před svatbou. Nevěstou jeho byla Klára, dcera hraběte
z Attemsu. V říjnu toho roku chystalo se na zámku v Telči vše k svatebním slavnostem. Den sňatku určen byl na 15. říjen. Na zámek
sjelo se hojně cizích hostí. Pro jejich kratochvíli uspořádány
byly na panství hony; poslední z nich, největší, určen byl na 13. října.
Toho dne odjela dopoledne z Telče četná společnost lovecká na koních
a v povozech na místo, určené pro začátek honu. Tamodtud
postupovali střelci s naháněči lesem, v němž se záhy začaly ozývati rány z pušek a křik honců. Zvěře bylo hojně, a tak honěno až do soumraku. Před samým ukončením honu vyběhl blízko hraběcího ženicha z houští vyplašený jelen, statný paroháč. Hrabě zvedl pušku k líci, zamířil a střelil. Zvíře po ráně sebou trhlo, vymrštilo zadní běhy
a potom uhánělo přímou cestou do houštiny.
Mladý hrabě věděl, že jelena trefil a že zvíře už daleko nepoběží.
Pustil se tedy za ním, nedbaje, je‑li někdo nablízku. Ale v přibývajícím
šeru ztratil brzy stopu a hledal ji s obtíží. Zapomněl, že se
lovecká družina dala jiným směrem. Když potom viděl, že jelena
nenajde, zanechal hledání a obrátil se na zpáteční cestu. Ale udělal
jen pár kroků a probořil se do vlčí jámy. Neublížil si naštěstí,
ale jáma byla hluboká, stěny hladké a hrabě nemohl z ní vylézt.
Vzal tedy loveckou trubku a troubil. Poznal brzy, že troubí marně.
Neozvalo se v odpověď žádné troubení ani volání, nikdo nepřišel
k jámě. Hrabě po marném čekání nabil znovu pušku a vypálil ránu
do vzduchu. Ale neměla účinku ani ta, ani druhá, ani třetí. Hrabě
byl v jámě opuštěn. V zámku zatím matka a snoubenka hraběte
hynuly strachem, nepřihodilo‑li se lovci nějaké neštěstí. –
Hrabě v lese přemýšlel, jak vyváznout z jámy, a napadlo ho, aby
loveckým tesákem nadělal do stěny důlků, a tak potom vylezl z jámy.
Zatím se setmělo a práce šla mu špatně od ruky. Ale sotva vyhloubil
první důlek, zaslechl z neveliké vzdálenosti vytí vlků. Hned nato
zlostný jejich štěkot a vrčení. Věděl, co to znamená. Smečka našla
jelena, kterého postřelil, a rvala se o kořist. Hrabě ustal od práce;
nemohl té chvíle vylézti z jámy, byl by býval kořistí vlků.
Bylo mu přece jen divno, že ho jeho lidé nehledají. Ale ti byli
tou dobou v jiné končině lesa, a když mladého hraběte pohřešili,
mysleli, že se vrátil sám do zámku. Teprve, když přišli ke stanovišti
honců a koní a zvěděli, že se tam hrabě neukázal, přepadl je
strach o něho. Že by se byl snad pěšky vrátil do zámku? Rychle se
tam vraceli s úmyslem, že se vydají ho hledat, nezastihnou‑li ho
doma. A nezastihli. V té chvíli, když byli u zámku, mladý hrabě
ve vlčí jámě vypaloval rány; proto ani těch neslyšeli. V samou noc
vydali se s pochodněmi znova do lesa hledat zmizelého.
Pro hraběte bylo strašné pomyšlení, že je ta dravá smečka nablízku.
A ještě horší bylo, když vlci dohodovali u jelena a pustili
se lesem dál. Běželi rovnou k jámě, kde větřili člověka a ještě víc
maso, návnadu, která spadla s hrabětem do jámy. Než se nebožák
nadál, byli vlci u jámy, obklopili ji, natahovali čenichy a strašlivě
vyli. Oči jim ve tmě příšerně svítily, ale žádný z nich neodvážil se
skoku do jámy. Hrabě nahmatal po tmě páchnoucí maso a vyhodil
je šelmám. Ale to odvrátilo jen na malou chvíli jejich pozornost
od jámy. Za chviličku bylo po mase a vlci znovu natahovali se nad
jámu. Hraběti strachy polomrtvému se zdálo, že cítí horký jejich
dech, čekal, brzo‑li se vrhnou k němu dolů; to bude poslední okamžik
jeho života. Tu v největší tísni vzpomněl si na Boha, pána
nad životem a smrtí, vzpomněl, jak nicotná je všecka sláva světská,
jak pomíjející je moc a bohatství, že toho člověk smrtí v okamžiku
je zbaven, a počal se modliti o pomoc. Slíbil v té chvíli, bude‑li
zachován při životě, že se odřekne všeho a obětuje život Bohu.
Zatím vlci nahoře zlostně vyli, pobíhali vztekle kolem, ale ke
skoku do jámy se přece neodvažovali. – Tak plynula zdlouhavě
chvíle za chvílí, hodina za hodinou, až začalo zvolna svítati.
Zámecká družina zatím po lesích pátrala po mladém hraběti
Slavatovi, ale stále obcházela v jiných končinách. Když se rozednilo,
omrzelo vlky, nasycené masem jelením, prodlévati marně
u jámy; sebrali se najednou a uháněli do hlubokého lesa. Hrabě
vydechl zhluboka, byl zbaven smrtelného strachu. Myslel si, že
chvíli ještě počká a potom že začne dále vyhlubovati dolíčky do
stěny jámy, aby se dostal ven. Byl nočním chladem všecek zkřehlý.
Tu zaslechl, že se někdo blíží. –
Uhlíř ze vsi Vanova, který v lese uhlí pálil, ubíral se ráno k milíři.
Cesta vedla jej nedaleko vlčí jámy, v níž byl uvězněn hrabě Slavata.
Ten, když byl uhlíř nablízku, zavolal. Udivený uhlíř seznav, odkud
hlas přichází, přiskočil k jámě, kde spatřil vznešeného pána. Hned
se domyslil, co se stalo. Že měl s sebou náhodou provaz, kolem pasu
obtočený, spustil jej dolů a vytáhl na něm hraběte z jámy. Hrabě,
zimou promodralý, děkoval svému vysvoboditeli a požádal ho, aby
jej doprovodil do zámku.
Hraběnka a komtesa Klára v zámeckém pokoji byly v smrtelných
úzkostech, s jakou se vrátí výprava z lesa. Vtom otevřou se
dveře a na prahu stojí mladý hrabě. Hraběnka rozčilením omdlela.
Přivedli ji k vědomí a na smrt unavený hrabě poprosil ji, aby mu
dovolila odpočinout.
„Nezamhouřil jsem oka po celou noc, vždyť jsem byl mezi životem
a smrtí. Až si odpočinu, všecko vám povím.“
Potom komorník odvedl hraběte do jeho ložnice a uložil jej do
postele. Hrabě upadl v hluboký spánek, z něhož se probudil až
pozdě odpoledne. Za chvíli potom ohlásil jej komorník u hraběnky,
u níž byla i nevěsta. Hrabě vešel k nim osvěžený, ale s tváří tuze
vážnou. Usedl a vyprávěl příhod minulé noci, o zázračném zachránění
svém, pověděl i o tom, na čem se ustanovil.
Při večeři zvěděli zámečtí hosté, že svatba hraběte je odložena.
Hrabě vzkázal také, že prosí, aby byl omluven. Je prý z té nešťastné
noci hrozně rozrušen. I hraběnka a komtesa Klára se hostům
omluvily.
Na druhý den, aniž se mohli rozloučiti s hostiteli, rozjížděli se hosté
z telečského zámku do svých domovů. Tam se zanedlouho dověděli
překvapujících zpráv. To, že mladý Jan Karel Jáchym hrabě Slavata,
tehda dvaadvacetiletý, vstoupil do kláštera řádu přísných karmelitánů,
a nevěsta jeho, komtesa Klára z Attemsu, stala se jeptiškou.
V památném lese, na místě, kde hrabě Slavata prožil onu strašnou
noc, dala hraběnka vystavěti kapli, zasvěcenou sv. Karlovi.
Pod kaplí na místě oné vlčí jámy zřízeno bylo sklepení s oltáříkem
Panny Marie.
Jan Karel Jáchym hrabě Slavata trávil život svůj v karmelitánském
klášteře v Římě, přijav řeholní jméno Felix. Když oba jeho
starší bratři zemřeli bez mužských potomků, žádali přátelé hraběte,
aby vystoupil z kláštera, ujal se rodinných statků a oženil se.
Ale řeholník Felix zamítl tuto žádost a zůstal v klášteře; stal se
generálem řádu karmelitánů a zemřel v Římě r. 1712. Tím vymřel
po meči rod Slavatův.
Kaplička sv. Karla spatřuje se dodnes na návrší západně od Telče.