O kostele sv. Mikuláše

Uprostřed náměstí Malostranského stojí chrám sv. Mikuláše s přilehlou
skupinou budov. Chrám ten, jenž se počítá k nejkrásnějším
našim stavbám barokovým rozlehlou svou kupolí i štíhlou věží
vyniká znamenitě ze shluku budov někdejšího podhradí, vystavěn
byl jezuity zároveň s vedlejší jejich kolejí. Staviteli jeho byli oba
Dientzenhoferové, umělci, kteří mnoho krásných staveb vytvořili
v Praze i na venkově. Otec a syn to byli, Kryštof a Kilián Ignác,
z veliké rodiny stavitelů, původem z Německa. Kryštof Dientzenhofer
přistěhoval se jako mladý muž a bylo mu tu po žádosti jeho
v roce 1686 uděleno měšťanské právo na Malé Straně. Zbohatl tu
a stal se také obecním starším. K jeho stavbám patří též klášter
a kostel v Břevnově. Také vystavěl kapli sv. Maří Magdaleny na
Malé Straně na Újezdě, později v četnické kasárny proměněnou,
kde byl i pohřben roku 1772. Hlavním jeho dílem byl chrám svatomikulášský.
Stavěl jej od roku 1704, ale nedokončil ho; to teprve
syn jeho Kilián Ignác, narozený v Praze roku 1690. Ten po studiích
univerzitních deset let pobyl v cizině a vzdělal se tam znamenitě
v umění stavitelském. Od něho pochází kupole, a zvonice chrámu
svatomikulášského je dílem jeho zetě Anselma Luragha.
Při chrámu tomto zvenčí se podivujeme mohutné stavbě, jejíž
kupole, mědí krytá, krásnou zelenou barvou měděnky se honosí.
Uvnitř pak je chrám ten obdivuhodně rozlehlý, až přeplněn výzdobou
stavitelskou, sochařskou i malířskou.
Klenba je uvnitř vyzdobena rozsáhlým obrazem na omítce
namalovaným, představujícím sv. Mikuláše na břehu mořském,
u přístavu, kde kotví lodi kupecké. V přístavu je živo, skládají tam
zboží z lodí, které je ze zámoří kupcům dovezly. Byltě sv. Mikuláš
odedávna patronem kupců.
Malíř, kterému bylo svěřeno provedení toho obrazu, vymínil prý
si, aby nikdo práci jeho nepřihlížel. Chtěl, aby ji spatřili, teprve až
bude hotova. Ale zvědavý jezuita jeden nemohl odolat, aby se aspoň
tajně nepodíval. I vloudil se do kostela, postavil se za sloup,
a vyhlížeje tamodtud, díval se na malíře pilně pracujícího; skrýval se
opatrně, ale malíř přece jen ho zahlédl. Vzal do ruky zrcátko, které
měl u sebe, aby jím namalované části nástropního obrazu prohlížel,
a natočil je tak, že v něm jezuitu dobře viděl, aniž ten o tom měl
tušení. Vzal potom uhel a na stropě si hbitými tahy načrtl podobu
tváře zvědavého jezuity, který zdola nerozeznal, co malíř kreslí.
Nato se malíř obrátil na lešení náhle od obrazu, a hledě dolů ke
sloupu, zvolal:
„Však já dobře viděl toho, kdo za sloupem číhá. A za svoji zvědavost
bude potrestán.“
Jezuita zahanben ztratil se z kostela a myslel nejinak, než že naň
malíř žalovat bude superiorovi, představenému. Ale nic takového
se nestalo a jezuita byl rád, že ta věc upadla v zapomenutí.
Když po nějaké době malíř v koleji oznámil, že obraz v kostelní
kupoli je hotov, odebral se superior s ostatními svými do kostela,
aby dílo zhlédli. Velmi se podivovali té malbě rozměrné, jak ji
malíř pěkně vyvedl, jak tam svatého biskupa Mikuláše namaloval,
přístav, lodi v něm a lidí shluk. Vtom najednou jeden z kněží
zavolal, ruku vztahuje k obrazu:
„Hleďte, hleďte, tam za tím sloupem namalovaným člověk nějaký
vyhlíží jako zvědavý na to, co se tam děje; však tu tvář všichni
dobře znáte!“
Na ta slova všichni obrátili pozornost na obraz tam, kam jejich
druh ukazoval. A hned každý přisvědčoval, že dobře zvědavce
poznává. Také hned se všichni obraceli po tom knězi zvědavém,
jenž tu s nimi stál, nevěda rozpaky co počít.
A tu malíř, když se ho superior tázal, jak to bylo, usmívaje se
doznal, že tak zvědavého chtěl potrestat. Měl z toho ten kněz posměch
nemalý, neboť když potom kostel nový lidem byl zpřístupněn,
mnozí zvědavého za sloupem namalovaného poznávali, a když
se rozneslo, proč jej tam malíř namaloval, smáli se tomu.
Tak i každý, kdo dnes přijde do svatomikulášského chrámu na
Malé Straně v Praze, uvidí tam na stropě namalováno, co zde bylo
pověděno.
Jako týnské věže vévodí Starému Městu, ze shluku věží a věžiček
jeho nejvíce vynikají, tak se nad Malou Stranou pyšně vznášejí
nádherná kupole a štíhlá věž svatomikulášská, oživujíce jasnou
zelení svého krytu obraz pražského podhradí a poutajíce k sobě
pohled divákův.