Když Karel IV. Prahu zvelebovati počal a Nové Město stavěl, staral
se tu také o kostely a kláštery. Zvláštním pak jeho úmyslem již dříve
bylo založiti klášter, kde by byli mnichové znalí jazyka slovanského,
a chtěl také, aby se tam bohoslužby konaly v jazyce slovanském. To
proto, aby kupci a jiní cizinci z ostatních zemí slovanských měli
tu bohoslužby v jazyce jim srozumitelném, jak tomu zvyklí byli
z domova, ne jak u nás bylo, latinské. Dosáhnuv svolení papežova,
vydal Karel v listopadu roku 1347 zakládací listinu, z níž seznati
lze zakladatelovy ohledy k těm, kdož – jak v listině psáno – „nám
příjemností a sladkostí našeho přirozeného jazyka příbuzní jsou“.
Viděti z toho také, jak Karel miloval jazyk svůj mateřský, třebaže
měl otcem Němce a vychování nabyl ve Francii.
Tak založen byl klášter v místech, kde za časů pohanských býval
háj bohyně Morany a kde potom stál kostelík svatých Kosmy
a Damiana, prý svatým Václavem vystavěný. Ale kostelík při
klášteře po čase nedostačoval, i vystavěl tam Karel nový kostel
znamenitého díla stavitelského. Když stavba byla skončena, počet
vydání v registrech královských činil prý osmnáct tisíc a sedm set
kop, sedmačtyřicet grošů českých a tři haléřky. Říkali, že jen o dva
haléřky méně než za Kamenný most.
Zasvěcen pak byl kostel ten Panně Marii, svatému Jeronymovi,
svatým Cyrilu a Metodějovi, kteří první k nám – v dobách říše
velkomoravské – přinesli písmo slovanské a liturgii slovanskou,
svatému Prokopu a svatému Vojtěchovi. Chrám vysvětil arcibiskup
Jan Očko z Vlašimě roku 1372 o Velikonočním pondělí, kteréhožto
dne čte se při mši evangelium o tom, jak se Ježíš vzkříšený zjevil
učedníkům v Emauzích. Od toho také kostel i klášter dostal jméno
V Emauzích. Také pouť se tam slaví o Velikonočním pondělku.
V klášteře byli mniši benediktini, kteří pěstovali řemesla i umění,
malbu, sochařství a řezbářství, knihy opisovali na pergamen
i také školu tam měli. A jak století za stoletím táhlo přes klášter,
rozmanité byly osudy jeho: od husitů byl vydrancován, staroslovanský
jazyk tam zanikl, mniši přidali se k straně podobojí. Později
zase klášter i kostel byly obnoveny a katolictví vráceny.
Vypravuje se pověst, jak byl
ČERT KUCHAŘEM V EMAUZÍCH.
Byli prý v Emauzském klášteře kdysi mniši velmi pobožní, příkladný
život vedli, marnostem světským nepodléhali. Tu prý si čert umínil,
že zviklá jejich stálost v dobrém, že se pokusí svésti je, aby peklu
propadli. Převlékl se za kuchtíka a dal se ke klášternímu
kuchaři do služby. Brzy pak kuchař umřel – prý otráven –, a když
kuchtík prokázal, že vařit umí, nastoupil na kuchařovo místo. A tu
začalo jeho dílo.
Strojil čert‑kuchař mnichům den za dnem znamenitá jídla.
K tomu vína pili klášterníci, co hrdlo ráčilo, a tak pomalu zapomínali
na prostou stravu a hodokvasení si oblibovali. Tehda jim také
zatěžko bylo časně k pobožnosti vstávati, časté posty zachovávati
a přísné řády klášterní dodržovati. Čert se v duchu smál, že se dílu
jeho mezi klášterníky tak dobře daří.
Jednou v noci opat emauzský kráčel chodbou klášterní podle
kuchyně. Když byl u dveří, zaslechl hlasitý hovor a chechtot, který
se příšerně ozýval. I poslouchá opat – a co slyší: milý kuchař
vypráví někomu, jak se mu daří svádění mnichů. Byltě tam v kuchyni
ještě druhý čert, kterého z pekla vyslali na zvědy. Nakonec
zase oba pekelníci se rozchechtali nad zdařilým dílem. Opat strnul
úžasem, ale potom si umínil, že ráno učiní všemu přítrž.
Když ráno potkal na chodbě kuchaře, vztáhl proti němu ruku
ozbrojenou křížem a vzkřikl: „Odejdi, duchu nečistý!“ Čert vida,
že je prozrazen, proměnil se v ohnivého kohouta a uletěl oknem.
Potom nastaly v klášteře zase bývalé časy.
Císař Ferdinand III. daroval klášteru na tři sta praporů vojenských,
ukořistěných v bitvách, kde jeho vojsko zvítězilo; byly mezi
nimi také prapory z bitvy bělohorské. Tehda také se usídlili
v Emauzích z příkazu císařova mniši Španělé. Na to upomíná pověst
O ZVONÍKU V EMAUZÍCH.
Noví, cizí mniši ubírali se do kláštera Emauzského v slavném průvodu,
domácí i cizí panstvo je doprovázelo, vojsko i pražští měšťané
katoličtí. Průvod vedl nový opat, Benedikt de Peňaloza, zpovědník
císařovnin. Na věžích pražských kostelů těch farností, kterými se
průvod ubíral, zněly zvony slavnostním hlaholem. Jen emauzské
zvony byly zticha, nevyzváněly vstříc novým obyvatelům kláštera.
Když se průvod blížil po náměstí ke klášteru, nový opat sám se
podivil, že v Emauzích nezvoní; poslán tedy byl sluha nějaký, aby
doběhl na věž a podíval se, proč je tam ticho. Nežli se posel vrátil,
stál už průvod před branou klášterní. Čekali, až se ozvou zvony, aby
se za jejich hlaholu ubírali do klášterního chrámu. Tu najednou
žene se posel udýchaný od kostela k bráně. A sotva dechu popadaje,
oznamuje, že to se zvoněním nejde, že zvoník všecky provazy
od zvonů uřezal. Opat i páni kolem něho strnuli nad tou smělostí
neslýchanou.
„A kde je ničema zvoník?“ ptal se rozhorleně důstojník velící
vojenskému oddílu.
„U zvonů stojí,“ posel na to. „Dobře ví, povídal, proč to udělal.
A mračil se zle.“
Důstojník na ta slova rozběhl se ke kostelu a pospíchal na věž
sám. Když vyběhl ke zvonům, stál tam starý bělovlasý zvoník
u okna a zamračen upřeně hleděl důstojníkovi vstříc.
„Tos ty uřezal zvony?“ ptal se důstojník zhurta, chvěje se zlostí.
„Já!“ klidně zvoník na to.
„A proč?“
„Chceš‑li vědět proč, povím,“ zvolal zvoník povýšeným hlasem.
„Protože jsem nechtěl, aby zvony toho kostela, který i s klášterem
založil Karel Čtvrtý, Otec vlasti, pro své děti, pro Čechy, vítaly tu
mnichy cizácké. Proto také dnes nezvoní a zvonit nebudou. Jak
jsem chtěl, povedlo se mi.“
„A za to zhyneš!“ rozkřikl se důstojník vztekle, tasil a prudkým
výpadem pohroužil meč svůj v prsa zvoníkova. Stařec se skácel
mrtev.
Dole zatím, protože již opat déle čekati nechtěl, vcházel průvod
za latinského zpěvu do nádvoří klášterního a ubíral se k chrámu.
Opat, když ještě toho dne zvěděl, co se na věži přihodilo, nechtěje
jitřiti lid, kázal zabitého zvoníka potajmu pohřbíti druhého dne.
Ale napodiv! – Před pohřbíváním rozezněly se zvony emauzské
samy od sebe, a tak lidé zvěděli o pohřbu a doprovodili starého
zvoníka k hrobu. O tom, jak zemřel, nezvěděli. Cizí mniši, jimž
v Praze černí Španělé říkali, nebyli u domácího lidu v nijaké oblibě.
Oni sami také se nestarali, aby jim lid přivykl. Tak hned toho
roku, kdy do Emauz přišli, v předvečer svátku svatého Václava
nikdo v klášteře péči neměl o to, aby bylo slavnostně vyzváněno,
jak bývalo vždy, když tam mniši čeští byli, a jak i v jiných farních
a klášterních kostelích pražských se dálo. A tu prý zvony emauzské
samy o sobě se rozhlaholily k poctě patrona země české. Od té
doby zvonívali v Emauzích před svátky svatých patronů českých
jako dříve.
PeopleSTAR (0 hodnocení)