O klášteře sv. Anny

Na místě, kde nedaleko mostu Karlova stojí zrušený kostel a klášter
sv. Anny, býval kostel sv. Vavřince, prý již sv. Václavem založený.
Potom si tam templáři klášter vystavěli. Po zrušení řádu templářů
klášter dostali johanité, také maltézové zvaní, kteří jej prodali
jeptiškám dominikánkám od Sv. Anny na Újezdě malostranském.
Od nich nazýván byl potom klášterem Anenským.
Když za bouřlivých časů ve válkách husitských Žižkovi táboři
v Praze se ocitli v létě roku 1420, kláštery a kostely tu pustošili na
Starém i Novém Městě. Klášter minoritů u Sv. Jakuba zachránili
před nimi staroměstští řezníci, ale proboštství na Zderaze táboři
pobořili a také dominikánský klášter sv. Klimenta u Kamenného
mostu. Odtamtud nebylo daleko ke klášteru sv. Anny. Jeptišky,
slyšíce hluk ozbrojeného lidu, jenž se přibližoval, div strachem
neumíraly.
Byla však mezi nimi, jak pověst vypravuje, teta Žižkova,
a ta vědouc, že synovec její tábory vede, přece jen doufala
v záchranu.
V tom velikém zmatku, který v klášteře panoval, najednou rány
se ozvaly na zavřená vrata. Jeptišky vědouce, že se neubrání, klečely
v kostele před oltářem a modlily se. Tu teta Žižkova šla k fortně
klášterní a okénkem srdnatě zavolala na tábory, že by chtěla s jejich
vůdcem mluviti. Ozval se pokřik a smích těch, kdo stáli blízko. Co
prý vůdci chce, volali, ten že s mnichy ani mniškami nevyjednává.
A jestli po dobrém vrata neotevře, že oni je rozbijí.
Ale vtom blížil se sám vůdce ke klášterní bráně a ptal se, co ten
pokřik má znamenat.
„Ej, bratře Žižko, tu z okénka mniška k nám mluví, po tobě se
ptá. Však jsme jí řekli, že jí to nepomůže!“
Tu ozval se z okénka hlas:
„Jene, Jene! Já jsem to, tvá teta!“
Žižka vzpomněl si té chvíle na svou tetu, která před lety odešla
z domu do Prahy, že tam do kláštera vstoupí, o níž však od té doby
zpráv neměli nižádných. Teď ji poznal, jak se ozvala. A hned kázal
svému lidu od fortny ustoupiti a sám pokročil kupředu, chtěje
promluviti s tetou. V té chvíli ozvalo se zaskřípání závory, vrata
se otevřela a stará jeptiška, stojící v bráně, klesla před Žižkou
na kolena. Mluvit nemohla pro pohnutí, jen ruce k vůdci táborů
spínala. Tu Žižka, přistoupiv k tetě své, pozvedl ji a úzkost její
utěšil, řka:
„Nic ty se, teto, neboj! Pro tebe ušetřím já tohoto kláštera i všecky
vás tu ponechám. K vám se však přestěhují i mnišky z ostatních
pražských klášterů panenských; kláštera tohoto všecky budete
společně užívati a nikdo vám ublížiti nesmí. Jen to chci, abyste
také všecky svátost přijímaly podobojí. Jdi a přiveď abatyši, aby
slyšela, na čem jsem se ustanovil!“
Přivedla teta Žižkova představenou kláštera a ta oznámila, že
se podvoluje všemu, co vůdce táborů žádá.
Není zjištěno, byl‑li Žižka sám před svatoanenským klášterem;
také o tom, že tam teta jeho jeptiškou byla, ví jen pověst.