O noční víle

Příběh, o kterém vám budu vyprávět, se stal jedné studené zimní noci. Na jasném nebi se objevil paprsek měsíce, hvězdy se třpytily jako kapky rosy na černém plátně a zem se přikryla jasně bílou pokrývkou sněhu. Všechny děti už hezky spaly ve svých postýlkách. Jen jeden klouček koukal z okna. Měl hnědé vlásky, co byli stále rozcuchané, pyžámko na sobě pomačkané, knoflíčky zapnuté jen každý druhý a i když už bylo dost pozdě, oči měl dokořán. Hleděl střídavě na sněhovou pokrývku a na tmavé nebe a čekal.
Říkáte si a na co? No, čekal na zázrak. Na padající hvězdu, na noční vílu, na přátele z vesmíru, na cokoliv, co by splnilo jeho tajné přání. Každý večer chlapeček seděl u okna a čekal. Věřil a doufal. Až jednou něco zahlédl.
Na bílém sněhu pod jeho oknem poskakovala malá noční víla. V ruce držela hůlku, šatičky měla růžové jak cukrová vata a botky modré jak křišťálová studánka. Její malá křidélka se třepotala v padajících vločkách. Sem tam si popoletěla a sem tam si poskočila ve sněhu. Dívala se do oken. Najednou v jednom z nich uviděla našeho chlapečka. Ten si s údivem a otevřenou pusou nevěřícně protřel oči a pak hned víle nesměle zamával.
Víla, jak to uviděla, tak se polekala, ale opatrně přiletěla k oknu a svým jemným hláskem promluvila:
„Ty mě vidíš? Mě přece nikdo nevidí. To není možné.“
„Ano, vidím,“ odpověděl chlapec. „Každý večer sedím u okna a čekám, jestli uvidím něco kouzelného. Něco, co by splnilo moje přání. A teď konečně vidím tebe. Já věděl, že někdo existuje,“ usmál se klouček. Víla se zamyslela:
„Ano, já jsem kouzelná víla a plním přání. Ale dětem, které spí. Dívám se, jaké mají sny, a pak jim je plním. Ale děti o mně neví. Chodím k nim, jen když spí. Večer, kdy už všichni spinkají, potichoučku obcházím všechny spící děti a dívám se, co se jim zdá. Pak zjistím, jestli je to dítě hodné a jestli má dobré srdce. Pokud vidím, že ano, splním mu jeho sen.“
„Aha, tak to já jdu rychle spát, aby se mi zdál sen a abys mi ho mohla splnit. Vidím tě asi proto, že jsem vzhůru. Tak já rychle utíkám do postele,“ natěšeně povídal chlapec a běžel si lehnout. Ještě ale předtím než usnul, zavolal na vílu:
„Kouzelná vílo, počkej prosím, co máš ráda Ty?“
Víla se jen usmála, přiletěla dát kloučkovi na čelo polibek na dobrou noc, pošeptala :„Čokoládu!“ a odletěla. V tu chvíli chlapec usnul.
Kouzelná víla tehdy pracovala celou noc. Ale celou dobu se jen usmívala. Pořád jí zněla v uších pěkná slova od chlapečka v okně. Přestože tak moc chtěl splnit své přání, nemyslel jen na sebe. Myslel i na druhé. Třeba na vílu. Už teď věděla, že mu přání splní, protože měl dobré srdce.
Další noc byla u okna miska s kousky čokolády. Chlapec na vílu nezapomněl. Nejenže na ní myslel, ale také jí čokoládu dal. Každou noc se kouzelná víla nejraději vracela zrovna k tomuto oknu. Do pokoje, kde spal ten nejlaskavější kluk s dobrým srdcem.
Tak to holky a kluci vidíte. Být laskavý k ostatním a nemyslet jen na sebe, to je to, co vám pomůže splnit si své sny. Když budete i vy myslet na druhé a něco pro ně uděláte, kdo ví, koho zrovna potěšíte a co se vám pak splní. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.