O synagoze Pinkasově

Při Josefské třídě stojí synagoga řečená Pinkasova. Vznik její klásti
třeba na konec XV. století; v XVII. byla zvětšena, roku 1862 opravena
a obnovena. O založení jejím toto se povídá:
Před dávnými lety žil v Praze chudý Žid, člověk bohabojný a zákona
znalý, jménem Pinkas. Živil se obchodem se starým šatstvem, celý
den sháněl po městě, kde by koupil, co by s malým výdělkem prodal,
v noci sedával v nuzném příbytku svém při kahanci a čítal Zákon.
Obchody Pinkasovy byly však prašpatné a ubohý Žid byl by se ženou
i s dětmi dojista zahynul hlady, kdyby se ho nebyl ujal bohatý
hrabě, který si jej oblíbil pro jeho poctivost a zbožnost a podporoval
jej penězi. Týdně chodil si Pinkas k hraběti pro podporu; nadto před
každými svátky židovskými ptával se hrabě svého chráněnce, kolik
peněz potřebuje, aby mohl svátky ty slaviti tak, jak je předepsáno.
Když to Pinkas hraběti vypočetl, dostal, co potřeboval. Vážil si chudý
Žid svého dobrodince nadmíru, ale jedna věc hraběte přitom mrzela.
Při každém obdarování totiž Pinkas, pozvedaje oči k nebi, volal:
„Hospodine Bože, jenžto neopouštíš dítek svých v nouzi postavených,
děkuji ti, žes mi pomohl.“
Hrabě říkal sám k sobě:
„Já mu dávám, a Pánubohu za to děkuje. Toť přece nevděk za všecko
moje dobrodiní!“
A tak jednou, před svátky velikonočními, na něž každý pravověrný
Žid má se opatřiti potravinami na osm dní, přišel Pinkas
podle zvyku k hraběti pro peníze. Ale tentokráte přivítal jej hrabě
se zachmuřenou tváří a na pokorná slova o nastávajících svátcích
odpověděl:
„Můj milý, zlá věc: nemohu ti tentokrát přispěti na svátky. Nemám
peněz, nájemné ze dvorů nedošlo a sám jsem v nemalé tísni.
Ale jistě pomůže ti tvůj Bůh, jemuž vždy za pomoc tak děkuješ.“
S těmi slovy propustil hrabě ubožáka Pinkase, jenž vracel se
domů všecek sklíčen. Nevěděl, kde vezme peníze, z nichž by vystrojil
svátky. Žena a děti čekaly doma s dychtivostí, s jakou se otec
vrátí, a nemálo se polekaly, když spatřily jeho zarmoucenou tvář.
Vypověděl jim smutně, jak pochodil u hraběte, a dodal:
„Hospodin Bůh, jenž vidí bídu naši, slituje se a pomůže, jako
pomáhal vždycky.“
Ale jeho žena nebyla tak klidná, lála muži, že nedovede rodinu
uživit, bědovala a naříkala, děti plakaly, u Pinkasů bylo boží dopuštění.
Jen Pinkas zůstával klidným a opakoval stále, že Bůh
pomůže. Ale v srdci bylo mu přec jen úzko před budoucností. Vykonal
večerní modlitbu a potom odešel do své komůrky, aby tam
při kahanci četl v Zákoně, jako činil každodenně.
Byla už noc. Děti dávno spaly, i žena se ztišila, jen Pinkas seděl
ještě u knihy, ale myšlenky jeho často zalétaly jinam. Tu náhle ozvala
se rána. Někdo zvenčí udeřil do okna, až se rozlétlo, zachrastilo
a pár skleněných koleček vypadlo na zem. Do komůrky vlétla nějaká
drobná tmavá postava a svalila se na podlahu. Pinkas leknutím
vyskočil a couvl do kouta, jektal zuby a chvějícími se rty pronášel
jakési zaříkávání. Myslel nejinak, že zlý duch nějaký vletěl mu do
komory. K tomu ozval se zvenčí ječivý smích, jako by tam smečka
zlých duchů chystala se potrápiti Pinkase. Děti ve vedlejší světnici
probuzeny daly se do pláče a žena ulekaná vrazila do komůrky. Tu
se teprve Pinkas vzpamatoval, a když viděl, že postavička na zemi se
nehýbe, vzal kahanec ze stolu a se ženou se díval, co to tam leží.
Byla to opice, jaké tehda u nás krotké chovány byly v leckteré
domácnosti zámožných lidí. Pinkas polekal se nemálo.
„Bože, smiluj se!“ hořekoval. „Zvíře někomu uteklo, zlí lidé je
zabili a hodili k nám do okna. A teď, až budou po něm pátrat a najdou
je, řeknou, že já opici zabil, a tak přijde pohroma na mne i na
obec. Jaké to neštěstí!“
„Tak, tak,“ naříkala žena, „chtějí nás zničit, a proto nastrojili
tohle. Nezbývá, než abys odnesl zvíře z domu potajmu a někde je
zahodil.“
Ale Pinkas odporoval, řka, že by tak nejsnáze upadnouti mohl
v ruce biřiců, takové břemeno že by bylo nápadné. Přemýšleli, co
dělati, a nakonec shodli se na tom, že opici upálí v peci. Pinkasová
rozdělala oheň a její muž chytil opici za zadní končetiny, aby
ji odvlekl do kuchyně. Ale jak ji táhl po zemi, vypadla najednou
z opičí tlamy blýskavá mince. Manželé se podivili, vidouce, že je
to dukát. Tu pozvedl Pinkas opici ze země; zdálo se mu, že je těžší,
než čekal.
Ohmatal její břicho, potom vzal ostrý nožík a opici rozpáral.
Vyňal žaludek, a když jej rozřízl, viděl, že je plný dukátů. Zaradoval
se velmi a zvolal:
„Buď Pán Bůh pochválen! Veliká je dobrota a milost jeho, neboť
nedá zahynouti chudobnému.“
I žena Pinkasova zaradovala se velmi. Vybrali hned dukáty, jichž
byla pěkná hromádka, omyli je, mrtvou opici rozřezali na kusy
a spálili v peci.
Potom uklidili všechny stopy, takže nic nezůstalo v domě po
opici než dukáty ukryté v koženém sáčku.
Pinkasovi měli po starosti se svátky. Žena a děti dostaly nové
šaty, nakoupili masa i vína v hojnosti, vyzdobili příbytek, a když
přišel svatvečer, vypadalo to v slavnostně osvětlené světnici Pinkasově
jako u zámožných lidí. Svátečně oděná zasedla rodina ke
stolu; tam stála, jak předepsáno, cínová mísa okrouhlá, na ní tři
macesy v plátně zabalené, vedle nich křen, řeřicha, vařená vejce,
kus pečeně a nádobka se slanou vodou. Mísu tuto všichni společně
pozvedli, říkajíce přitom:
„Totoť jest chléb bídy, jaký otcové naši jedli v zemi Micrajim;
kdožkoli je hladov, nechť vejde a pojí s námi.“
Ještě nedořekli, když ozvalo se prudké zabouchání na domovní
dveře. Všichni se ulekli, Pinkas zvedl se od stolu a spěchal do síně,
aby se za dveřmi zeptal, kdo je venku. Ale odpovídal mu známý
hlas:
„Otevři jen, Pinkasi, přišel jsem, abych s tebou oslavil váš svatvečer.“
Honem odšinul Pinkas závoru, otevřel domovní dveře a ukláněl
se před hrabětem, svým příznivcem. Vedl jej do světnice a hrabě
se nemálo podivil, jak to tam vypadá.
„Co to, Pinkasi, nejsem snad v tvém příbytku, nebo jsi tak náhle
zbohatl?“
„Bůh všemohoucí nezapomněl na nuzného a pomohl mu z bídy,“
odpovídal Pinkas. „Včera ještě jsem nevěděl, kterak budeme slaviti
svátky, jak se sluší na pravověrné; ale říkají: když je nouze nejvyšší,
pomoc boží nejbližší.“
I vyprávěl Pinkas udivenému hraběti, jak se celá věc přihodila.
Sotva hrabě uslyšel o mrtvé opici, přerušil řeč Pinkasovu:
„Mrtvá opice? Aby to tak byla ta, která se mi před několika dny
ztratila! Co jste s ní udělali?“
Pinkas se přiznal, že opici upálili, aby se zbavili všeho podezření.
Ale když pověděl hraběti o velikosti a barvě srsti a dodal, že
mělo zvíře na krku pásek ze žluté kůže, byl si hrabě jist, že to byla
jeho opice. Jen nemohl pochopiti, jak se dostala oknem do Pinkasovy
světnice. Ale Pinkas hned odešel do své komůrky a přinesl
tamodtud zlaťáky, a podávaje je hraběti, řekl:
„Tu, pane, vezmi! Byla‑li opice tvoje, jsou tvoje i dukáty. Jen několik
vzal jsem, abych mohl vystrojit svátky, jak se sluší a patří.“
Pověděl potom Pinkas, jak mrtvé opici zlaťáky v žaludku našel
a jak se nakonec domníval, že mu tak Bůh chce v nouzi pomoci. Hrabě
divil se nemálo, ale pomalu počínal chápati celou věc. Měl ve zvyku
zkoušeti mezi zuby jakost zlatých mincí a tu opice, pohlížejíc doma
na pána svého, domnívala se, že dukáty polyká; i napodobila pána,
polykala mince doopravdy, a když si tak žaludek naplnila, pošla.
„Lidé našli pošlou opici někde na ulici,“ dodal hrabě, pověděv
své mínění Pinkasovi, „a chtějíce tě postrašiti, hodili ji do tvého
okna.“
„Tak tomu je zajisté,“ svědčil Pinkas, „slyšel jsem na ulici smích,
ale domnění mé bylo, že jsou to zlí duchové.“
Chtěl Pinkas hraběti vrátit peníze, ale ten je nepřijal, řka:
„Nedal jsem ti letos před svátky, co jsem ti jindy dával, chtěl
jsem viděti, zdali ti tvůj Bůh pomůže, když tak na něj spoléháš.
A hle! Důvěra tvá tě nezklamala. Poslal ti peníze, abys mohl oslavit
svátky. Zažij je v pokoji s rodinou svou, a budeš‑li kdy potřebovati
mé pomoci, přijď zas ke mně!“
Potom rozloučil se hrabě s Pinkasovými a odešel. Pinkas slavil
tenkrát se svými veselé svátky. S dukáty v opičím žaludku nalezenými
přišlo k němu štěstí. Obchodoval s nimi moudře, pro poctivost
a píli jeho bylo mu všude přáno a v několik letech získal
nejen pěkné jmění, ale i vděčnost a důvěru mezi souvěrci. Zvolili jej
později primasem obce židovské. Ale i bohat a vážen zůstával Pinkas
vždy poctivým a skromným jako za dnů chudoby. Činil mnohá
dobrodiní, od jeho prahu neodcházel nikdo potřebný neobdarován.
V ulici, kde stál jeho dům, dal postaviti příbytky pro chudé a tam
i synagoga nádherná jeho nákladem byla vystavěna. Ulici tu nazvali
Pinkasovou a synagoga dodnes má jméno po svém zbudovateli.__