O ZÁVODĚ

Ve městě, které bylo kousek od toho našeho, a kde protékala řeka Říčka, byly domy jako z pohádky, střechy červené jako jablíčka, okna plná květin a ulice vydlážděné hladkými kameny, které se po dešti leskly jako zrcadlo. To město se jmenovalo Brblovice nad Říčkou. Uprostřed města stála radnice s věžičkou a na ní tikaly hodiny tak nahlas, že je bylo slyšet až na náměstí. Každou čtvrthodinu zazněl zvon a každou hodinu byl zvon tolikrát, kolik bylo.
A právě tam, na náměstí, se jednoho slunečného dne dělo něco velkého! Na radnici visel barevný plakát :
SOUTĚŽ! KDO NAJDE NEJRYCHLEJŠÍ CESTU Z BODU A DO BODU B!
Start: Zmrzlinářství U Tří Kuliček
Cíl: Most přes naši Říčku.
Děti z celého města se seběhly, protože vítěz měl dostat velikananánský pohár a zmrzlinu na celý týden zdarma. Mezi nimi byl i malý Frantík. Frantík byl kluk s rozcuchanými vlasy, tváře měl pihovatý, kolena odřená od dobrodružství a očima, které pořád něco zkoumaly. Nebyl nejhlasitější ani nejrychlejší, ale měl jednu zvláštní schopnost : Uměl přemýšlet jinak než ostatní.
Děti se rozdělili do skupin a shromáždily u kašny, která zurčela a chladila rozpálené náměstí. Uprostřed stál Honza, největší frajer z páté třídy, a udával tón. „Tak co, půjdeme hlavní ulicí, že jo?“ zavolal Honza. „Tam je to přece nejjednodušší!“
„Jasně!“ přidala se Anička. „Hlavní ulice je široká, nikde žádné bláto.“
„A všichni ji znají,“ přikývl Kuba, který nerad chodil tam, kde to neznal. Frantík se ale mezitím díval do mapy na plakátu. Přimhouřil oči a ukázal prstem na malou čárku mezi domy. „Počkejte…“ řekl opatrně. „Co kdybychom to vzali zkratkou přes Staré schody a okolo zahrad? Podívejte, tady je úzká ulička, co vede rovnou k mostu.“
Honza se na něj otočil, jako by Frantík řekl něco úplně šíleného.
„Staré schody, zbláznil jsi se?“ ušklíbl se. „Tam jsou prý schody rozbité a navíc je to tam úzký. Budeme se tam mačkat jak sardinky.“
„A co když tam bude zavřená branka?“ zeptala se Anička.
„A co když tam bude pes?“ vyhrkl Kuba, který se psů bál a hned couvl, jako by ho už nějaký pes honil. Frantík cítil, jak mu začínají hořet tváře.
„Já… já si myslím, že je to rychlejší,“ řekl tišeji. „Včera jsem tam šel s dědou. Je to průchodné. Jen se musí opatrně.“ Děti se na sebe podívaly. A pak Honza rozhodl:
„Většina chce hlavní ulici. Hotovo. Frantíku, neřeš to.“ Frantík sklopil oči. V hlavě mu něco šeptalo: „Stůj si za svým.“ Ale druhý hlas byl hlasitější: „Nechceš být divný. Nechceš, aby se ti smáli.“ A tak Frantík jen přikývl. „Dobře,“ řekl. „Půjdeme po hlavní.“
Pan zmrzlinář zvedl malý praporek.
„Připravit… pozor… TEĎ!“
Děti vyrazily jako hejno vrabců. Dupaly po dlažbě, smály se, křičely a závodily, kdo bude první.
Jenže hlavní ulice měla jednu nevýhodu… Byla hlavní. A to znamenalo, že tam jezdily auta, chodili lidé, tlačily se kočárky, u řeznictví štěkal pes a zrovna tam se zastavil pan kominík s dlouhým žebříkem.
„Pozor! Neprojdete!“ volal kominík. „Musím to opřít!“ Děti se musely zastavit.
„No tak!“ brblal Honza. „Uhněte!“ Ale žebřík se táhl přes půl ulice jako obrovský most pro mravence. A než se děti protáhly, tak se u cukrárny utvořila fronta, kterou museli obejít. Jedna paní rozsypala jablka přímo na chodník. „Jejda!“ vyjekla. Jablka se kutálela na všechny strany a děti poskakovaly, aby na ně nešláply. Frantík běžel mezi ostatními, ale v duchu si říkal: „Kdybychom šli zkratkou, už jsme u mostu…“
V dálce to už zacinkalo. U mostu stál pan starosta s velkými hodinami. První přiběhla jiná skupina dětí, ti, co se nebáli risknout cestu přes Staré schody.
„Cíl!“ zavolal starosta a zacinkal zvonečkem. Frantíkova skupina doběhla až o chvíli později. Zadýchaní, zpocení a trochu rozmrzelí. Honza se opřel o kolena. „To není možné…“ funěl. „Jak nás mohli předběhnout?!“ Anička se rozhlédla.
„Oni… oni šli přes zahrady, po schodech!“ vydechla. Kuba zíral na Frantíka. „Frantíku,“ pípl. „Ty jsi to říkal, že?“ Frantík se nadechl, ale nedokázal hned odpovědět. Jen tiše přikývl. Honza ztuhl.
„Počkej… ty jsi fakt věděl, že je to rychlejší?“
„Já… myslel jsem si to,“ řekl Frantík. „Ale… nechtěl jsem se hádat.“ Chvíli bylo ticho. Dokonce i říčka pod mostem jako by tekla tišeji. A pak Honza udělal něco, co od něj nikdo nečekal. Přišel k Frantíkovi, podíval se mu do očí a řekl:
„Promiň. Já jsem tě neposlouchal. Měl jsi pravdu.“ Anička přistoupila blíž.
„Omlouvám se taky. Měli jsme tě poslechnout.“ Kuba se podrbal na hlavě.
„A já jsem se bál psa…“ zamumlal, „který tam vlastně žádný nebyl.“ Frantík se usmál. Ne vítězně, ale úlevně.
„To je dobrý,“ řekl. „Jen… příště bych to měl zkusit říct hlasitěji a prosadil si svůj nazor.“ Honza přikývl.
„A my tě příště budeme poslouchat.“ Pan zmrzlinář, který mezitím přišel do cíle s vozíkem zmrzliny se zasmál : „Víte co? Dneska dostane zmrzlinu každý. Ale Frantík… ten dostane dva kopečky navíc.“ Děti zajásaly. A Frantík si v tu chvíli uvědomil něco důležitého.
Když máš dobrý nápad, není drzost ho říct. Je to odvaha. A proto, holky a kluci, nebojte se stát za svým názorem, když víte, že máte pravdu. Většina nemusí mít vždycky nejlepší řešení a i vy můžete přijít s chytrým nápadem. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina