Opilec a jeho žena

Jedna žena měla manžela opilce. Do hospody odcházel po svých, ale
domů ho musela často nosit na zádech. Byla to hodná žena, a tak
stále přemýšlela, jak manžela z té žíznivé nemoci vyléčit.
Jednou dostala nápad. Když si ho zase namol opilého naložila
v hospodě na záda, nešla s ním rovnou domů. Zabočila na cestu,
která vedla na hřbitov.
Na hřbitově ho uložila do rakve připravené pro nějakého nebožtíka
a šla domů.
Chvíli se prospala, ale ještě před rozbřeskem se na hřbitov vrátila
a zabouchala na víko rakve.
„Kdo to tluče na vrata?“ zeptal se manžel opilec.
„To já tluču na rakev,“ odpověděla žena. „Nosím nebožtíkům
jídlo.“
„Já jsem mrtvý?“ vylekal se manžel.
„Ano,“ odpověděla žena. „Pití tě zahubilo. Teď jsi, muži nebožtík!“
„A tak to mi žádné jídlo nenos!“ zvolal muž z rakve. „K čemu je
mrtvému jídlo? Radši mi přines kořaličku!“

Tu máš, čerte, kropáč!
Když se člověka chytne špatný návyk,
drží se ho někdy až do hrobu.