Okolo nás Karel Poláček

Poněvadž

Poněvadž je slovo, jež, díváme-li se naň pozorně, budí jistý
cizokrajný dojem. Optická představa slova poněvadž je zajisté
arménský obchodník koberci z města Ázerbájdžánu, a upřeme-li
svůj zrak na poněvadž a po delší dobu je pozorujeme, tehdy
seznáváme, že poněvadž má vybraný sklad koberců Širaz; a že má
podlouhlou bledou tvář, lemovanou krátkým černým prošedivělým
plnovousem; a jeho oči mají mrtvý lesk jako rohové knoflíky
u ženských kabátů. Poněvadž dále nosí na hlavě turecký fez a je
oděno v bezvadný frak.
Z druhé strany však je zcela možno, že poněvadž je z Vinohrad,
předcvičuje v Sokole a má řídké rusé vlasy a na nose skřipec. Hraje
dobře preferans a miluje pohřební pochody. Poněvadž má patrný
sklon k antisemitismu; a libuje si v barvotiscích. Poněvadž dále má
zálibu v instrumentálu, a napíše-li článek do novin, tehdy netvrdí,
že „je pravda“, nýbrž že „je pravdou“, poněvadž jeho duše je secesní
jako ornament na orchestrionu.
Tento úvod vzbudí patrně u čtenářstva nevoli. Jsem však ochoten
nabídnouti důkaz pravdy, a pokračuje v této rozpravě, budu se
držeti, pokud mi to vůbec možno, zákonů logiky a zdravého
uvažování.
Pravím: Slova žijí ve dvojí existenci. Jedna existence naznačuje
pojem. Druhá budí jistý obraz. Pro tuto druhou stránku existence
slova mají živý smysl děti, židé a mají míti spisovatelé. V Kuprinově
Souboji praví Ljubočka, že když byla malá, opakovala si, houpajíc se
na houpačce, slovo „možná“, až ztratilo smysl a proměnilo se v cosi
nevýslovně sladkého. Ano, opakujeme-li si vytrvale jedno slovo,
tedy propadneme jisté autosugesci a ono slovo zjeví se nám z oné
druhé stránky; a pak uvidíme, že slova jsou živé bytosti, které
procházejí se po světě, odívajíce se rouchem, které málo má
společného s logickým smyslem. Tak možno si vytvářeti sny za
bdělého stavu. Je pravda, že obraz, který budí slovo, které ztratilo
logický smysl, je zpravidla komický. Ale tak děje se všem věcem,
které byly odhaleny. To je také pramen humoru, jenž vzniká
zejména odhalováním skutečnosti. Proto většina snů je komická;
neboť důstojný člověk je ve snu vydán v plen komickým a trapným
situacím, před nimiž jej v bdělém stavu chrání zákony, skutečnost
a jeho těžká důstojnost.
Řekl jsem, že pro tuto druhou stránku slova mají smysl židé, jichž
smysl pro slovo vyvinul se zálibou pro studium Písma, talmudu
a všech knih, ve kterých se hraje se slovy. Tak vyvinul se židovský
smysl pro dialektiku a pro vtip, jehož pointa bývá zpravidla slovní
hříčka. Proto také u židů vyvinula se antipatie vůči některým
slovům. Kisch napsal povídku o hloupém židovi, panu Kosinerovi,
jehož bohatý a chytrý souvěrec z Vinohrad chtěl napáliti a podstrčil
mu smlouvu, ve které pan Kosiner postupuje pánu z Vinohrad svůj
dvoreček za sedm zlatých. Chytrý žid se dověděl, že přes dvoreček
pana Kosinera povede dráha a že erár tento kousek místa vyvlastní.
Všecko šlo dobře. Pan Kosiner, jenž měl krásné písmo, si vyhradil,
že bude vlastnoručně smlouvu opisovati. Pán z Vinohrad diktuje:
„Laut Grundbuchsblatt Nr… wurde vom Herrn Kosiner…“ Pan
Kosiner se zarazil: „Počkat! Jaképak wurde!“ „No, co…?“ táže se
udiven bohatý souvěrec. „Přece wurde…“ – Pan Kosiner se rozčilil:
„Wurde! Wurde! Nechci žádného wurde! Já znám takové všelijaké
wurde! Marš ven, vy wurde!“ A ještě z okna hulákal za upalujícím
bohatcem z Vinohrad: „Přijde mi sem takový wurde a chce člověka
okrást. Švindléř wurde…!“ – Dvoreček pana Kosinera vyvlastnil
potom erár a dal zaň sto zlatých, což utvrdilo hloupého žida
v přesvědčení, že slovo wurde skrývá v sobě nějaký podfuk, podvod
a melouch.
Tato úvaha bude patrně přijata s nedůvěrou od civilních
geometrů, inženýrů a bankovních úředníků. Ale jsem jist, že
profesoři, soudcové, spisovatelé, židé a děti mne pochopí.
A slovo poněvadž? O tom už jsem napsal, že je velmi neoblíbeno
u židů pro vepřovou představu, kterou vzbuzuje, a proto, že
vzbuzuje důvodné podezření, že holduje antisemitismu.