Okolo nás Karel Poláček

Teorie pomluvy

Formule pomluvy počíná se intencí, ve které ten, jenž pojal
úmysl pomlouvati, se ohražuje, že nechce pomlouvati: „Já nechci
pomlouvati, ale –“ „Ne že bych chtěla někoho pomluvit, ale –“ atd.
Po této intenci následuje obsah; tak jeví se pomluva z hlediska
slovesnosti.
Nyní promluvme si o pomluvě ze stanoviska právního. Slyšeli
jsme jednu starou paní, kterak bránila se proti nařčení z klepařství
těmito slovy: „Já že ji pomluvila? To že je klep? Oho! Mám na to
svědky, kteří dokáží, že jsem promluvila čistou pravdu a žádný
klep!“ – Z tohoto příkladu vidíme, že lidé pokládají pomluvu za
protivu pravdy. Podle toho by jedině lež mohla tvořiti skutkovou
podstatu pomluvy. Avšak opak je pravda: Obsahem hodnotné
pomluvy, účinného klepu může býti pouze nade vši pochybnost
zjištěná skutečnost; pouze pravda může býti reálným substrátem
klepu. Každá lež řádnou pomluvu znehodnocuje.
Avšak jak musí býti utvořena pomluva, aby dosáhla svého účelu?
Zde budiž pravda pronesena s úmyslem difamujícím. Příklad: Je
člověk výtečný. Žije pokojně mezi svými spoluobčany. Hraje
náruživě na housle, ale pouze do devíti hodin večer. Jeho pes nedělá
nečistoty na schodech. Je uctivý k domovnici, galantní k dámám,
přívětivý k mužům a laskavý k dětem. Má cennou sbírku
cizozemských známek a je filantrop. Avšak je o něm známo, že má
nepěstěné nehty. Jak si vede pomluvač, aby roznesl tohoto
znamenitého muže prostřednictvím klepu po domech? Klepař
pomlčí o jeho dobrých vlastnostech a vysloví se o něm zlehčujícím
tónem: „Ten? – Aha, to je ten, co nosí smutek za nehty. Že se
nestydí – vždyť je hanba pohledět na jeho prsty.“ Pozorujeme, že
tady klepař promluvil pravdu, ale s úmyslem snížiti vážnost onoho
muže.
Estetika pomluvy. Jest dbáti, aby klep byl pronášen roztomilým,
vtipným a poněkud nedbalým tónem. Klep, který budí pokřik, sváry
a hluk na pavlači a potom soudní dozvuky, je klep nízké hodnoty.
K tvoření a roznášení pomluv musí býti vyšší kultura a vyvinutá
dialektika. Formulace klepu musí býti taková, aby postižený sice
zaržál zlostí, ale nemohl se dostatečně brániti pro raffinement
pomluvy. Takovým klepům daří se zejména v kruzích uměleckých;
školy básníků, směry, skupiny jsou semeništěm vybroušených
klepů. Pomluvy zákulisní jsou co do jakosti nejlepším druhem klepů
uměleckých.
Pravili jsme, že klepům se daří nejlépe tam, kde je vysoká úroveň
slova. Zkušenosti z literární historie potvrzují tento fakt. Artistní
směry v písemnictví, které nejvíce dbaly o formální stránku řeči,
verbalismus, zplodily tolik klepů, že vyplňují největší díl jejich
historie. Stačí prolistovati časopisy té doby: Seznámíme se tu s klepy
ohnivými, jedovatými, duchovními, po jazykové stránce
vybroušenými, slovem: znamenitými. To souvisí s filozofií
pomluvy: Klep je totiž nejkonkrétnější konkrétum, neboť je to určitá
záplata, přišitá na nejurčitějším místě určitého člověka. Literární
směr, o kterém jsme hovořili, liboval si příliš v neurčitých náladách,
neurčitých gestech, nedopověděných větách a nejasném dění.
Vyplňoval snad svoje umělecké poslání, ale neukojoval lidsky:
Člověk příliš miluje jsoucno a věci skutečné. Proto artismus na
předních stránkách revuí příliš vlál a šeptal v polotónech, ale
v posledních sloupcích, tištěných petitem, jasně a zřetelně
promlouval a pomlouval určité lidi, čímž bylo dosaženo rovnováhy
mezi uměním a životem.
A nakonec rozeberme etiku pomluvy. Klep je věc zdravá, milá
a zajímavá; a pro udržování společenského ducha nepostradatelná.
Můžeme buditi ve vzdělané společnosti po jistou dobu jistý zájem
a upřímné napětí, přednášejíce o srovnávacím jazykozpytu. Avšak
nemůžeme se tajiti s faktem, že bychom po určité době zdvořile
naslouchající poněkud znudili. A tehdy počneme pomlouvati. Ó,
kterak oči zazáří upřímným leskem! Jaký šum a ruch vznikne!
Kterak si oddechnou stísněná prsa! Jaká utěšená nálada zmocní se
okamžitě společnosti! – Proto vzývejme Boha, aby nám poskytl dar
bystré, vtipné a duchaplné pomluvy, čímž nabudeme ve společnosti
pověsti milých společníků.