Okolo nás Karel Poláček

O stavu flašinetářů

Flašinet je nástroj v podobě truhličky, která je na přední straně
ozdobena imitacemi píšťal, jaké mají varhany. Je v tom kus
chudobného naparování; varhany jsou královský nástroj, který
pontifikálně hřmí a duní, probuzuje ve věřících hlas svědomí a budí
v srdcích city nadhvězdné. Ale flašinet je žebrácký instrument, jenž
brečlavě kvílí, škemrá a dudlá, aby milosrdné duše daly krejcárek.
Flašinet stojí na dřevěných nohách, které podobají se koze, na níž
dřevorubci řežou pilou dříví. Je pokryt voskovaným plátnem; a stojí
na něm miska, do které se dávají almužny.
Flašinetář je hudebník, který jest od toho, aby chodil dům od
domu a na svém nástroji provozoval hudbu. Flašinetář jest
zpravidla muž maličké postavy; a je provázen ještě menší
flašinetářkou. Z tohoto hudebnického párku čiší „nakyslý zápach
chudoby“. Je poznamenati, že flašinetář pokrývá svoji hlavu
vojenskou čepicí; chce tím naznačiti, že prodělal mnohé kruté boje.
A mnohdy zdobí svoje prsa medailí na znamení statečného chování
před nepřítelem. Úbor flašinetářův podobá se pohledu na zorané
lány z aeroplánu; je záplatován s takovým důmyslem, aby byla
manifestována dokonalá chudoba.
Hudba, kterou flašinetář na svém nástroji provozuje, je taková:
Flašinetář, chtěje předváděti hudbu, učiní nejprve jakousi
manipulaci s mosaznými kuličkami, které má upevněny na přední
straně svého nástroje. Potom nasadí kliku a pomocí její ozve se
v truhle toto: M-ta, m-ta, m-ta… tráda-ííííí, ulu-lu-lu-lu… méééé…
ááá… ram-tam… m-ta, m-ta, m-ta… Otázka je, zdali flašinetář musí
míti hudební nadání. Pravím, že ano. Stalo se mnohokráte, že
flašinetář podlehl našim úpěnlivým prosbám a dovolil nám párkrát
zatočiti klikou. Víme ze zkušenosti, že žádnému neodborníkovi
nepovedlo se dobýti z truhličky kloudných zvuků. Neodborník
nemá oněch potřebných pohybů, onoho citu pro flašinetářskou
hudbu, která činí z truhličky koncertní nástroj. Poplete m-ta, m-ta…
íííí… ulu-lu-lu-lu… mé-ééé… ááá… dohromady a truhlička skuhrá
potom jako stará čarodějnice.
Svědomitý flašinetář, který je cele ponořen ve své umění
a u něhož cit pro hudbu je nade všecko, nedbá krejcarů, které se mu
v papírku hází z pavlačí na dvůr, a dohraje svoji písničku důstojně
až do konce. Jsou však nesvědomití flašinetáři, kteří spatřivše letící
peníz, vrhnou se po něm, nedbajíce flašinetu, jenž zarazil se právě
na í-í-í-í, a teprve potom, když byli zastrčili krejcar do kapsy, vrátí se
k nástroji a vystřídají í-í-í-í kadencí ulu-lu-lu-lu. Nikdo nedovede si
představiti, kterak kvílí opuštěný flašinet; neboť každý opuštěný
flašinet touží po tom, aby si odehrál svoji písničku.
Flašinetáři, o kterých je řeč, vynořují se každý pátek v touže dobu
na dvoře a hrají tytéž kousky. Písničky jsou tři; a ať to jsou kousky
od Johanna Strausse, nebo Giuseppe Verdiho, všecky stejně dudlají,
kvílí a fňukají. Někdy hrají i moderní kousky; a stává se mnohdy, že
flašinetář doprovází svoji produkci hlasem; pěje nakřaplým hlasem:
Pane kapelníku,
zahrajte tu mou,
tu mou píseň lá-á-á-á-sky
zamilovanou…
Ale zpívati není žádný flašinetář povinen. Je to dobrovolný jeho
přídavek k hudební produkci.
Flašinetáře milují děti a všechny duše cituplné. Nemilují jej
domácí páni, domovníci a psi. Od domovníků a psů musí hudebník
slýchati všeliké hrubosti. Zvláště psi vrhají se na flašinetáře se
zběsilým štěkotem; chraptí nenávistí k chudině, odhalujíce tak svůj
zběsilý charakter, který je napojen zlobou ku poníženým, a podlou
poníženost a lichometnictví vůči zámožným. Avšak flašinetář nedbá
hlasů nenávisti a zádumčivé točí klikou, vyluzuje z truhličky
dojímavé zvuky pro potěšení srdcí ušlechtilých a pro radost
spanilých myslí, které milují vše krásné a vše vznešené.