Procházka.

Tak jsem včera, konečně vyrazila. Popadla jsem foťák a hurá do lesa.
Ráda fotím detaily, pavučiny, paprsky slunce pronikající mezi větvemi na zem, zajímavé kořeny stromů, ptáčky, vše co létá a smiluje se nade mnou, posadí se, abych mohla udělat snímek. Nakonec z focení nebylo nic... Známý les, les do kterého chodím, co jsem se naučila chodit, se změnil k nepoznání... Desítky, stovky mrtvých stromů, desítky padlých stromů, až se mi zatajil dech... Zem pokrytá neuvěřitelným množstvím jehličí, kůry, strašně to klouzalo a tak jsem si musela dávat velký pozor, abych neupadla... Chodím do míst, kam skoro nikdo nechodím, tam někde upadnout..., nevím, nevím kdy by mě našli... Mobil sebou nenosím, je tady blbý signál...
Je mi z toho do breku, slyším pršet jehličí padající z odumřelých stromů. Ještě loni byl tady les v pořádku..., stačí pár měsíců a vše je jinak. Vím, že nic nevím, je mi již dost, abych toto pochopila, ale napadá mě, nešlo s tím něco udělat? Nevím, ale mám strach, že ani Ti, co to mají na starosti, neví... Co vím já, již sem nepůjdu..., těch vzpomínek mám moc, jen bych se trápila... S tím, že vypadám jinak než před lety, s tím jsem se smířila, to je prostě život, ale tak, jak vypadá ten les, tam to tak logicky necítím... Přelézám padlé kmeny, k nebi se raději nedívám, všechny ty holé, mrtvé stromy...
Celý večer jsem seděla venku na lavičce a smutně koukala do prázdna...