Ztráty a nálezy

— Haló, jsou to Ztráty a nálezy? — zeptal se dětský hlásek.
— Ano, miláčku. Copak jsi ztratil?
— Ztratil jsem maminku. Není náhodou u vás?
— A řekl bys mi, jaká ta tvoje maminka je?
— Je moc hezká a hodná! A má ráda kočky.
— Tak to pro tebe mám dobrou zprávu! Zrovna včera jsme jednu maminku našli, to bude ta tvá. Odkudpak voláš?
— Z dětského domova v Rybniční ulici.
— Dobře, co nejdřív tam tvou maminku pošleme, tak čekej.
A vtom se otevřely dveře a vešla do pokoje, nejhezčí a hodná maminka a v náručí jí mňoukala opravdová živá kočka.
— Maminko! — vykřikl radostně chlapeček a vrhl se k ní. Objal ji s takovou silou, že nemohla dýchat. — Maminko moje!!!
… Malý Jenda se probudil vlastním křikem. Takovéhle sny se mu zdávaly každou noc. Strčil ruku pod polštář a vytáhl fotografii. Byla na ní tvář mladé ženy. Našel ten snímek při procházce už skoro před rokem. Byl si jist, že tohle je jeho maminka. V chabém světle zvenčí se Jenda díval na usměvavý obličej, až nakonec usnul…
Ráno ředitelka dětského domova podle svého zvyku obcházela pokoje, aby dětem popřála pěkné ráno a každé z nich pohladila. U Jendovy postýlky si všimla na zemi ležící fotografie. V noci mu vypadla z ruky. Zvedla ji:
– Odkud máš ten obrázek, Jeníčku?
– Našel jsem ho venku.
– A kdo to je?
– To je moje maminka, usmál se chlapeček a dodal: – je strašně hodná a hezká a má ráda kočky.
Ředitelka se zamyslela. Tvář na fotce hned poznala, byla to dívka, která předloni do domova docházela jako dobrovolná pomocnice se svými kolegy. Kolegové skončili, ale ona chodila pomáhat dál. A zároveň už dva roky vyvíjela velké úsilí, aby s manželem získali povolení k adopci dítěte. Nejspíš jí fotka vypadla při jedné návštěv.
– Když je to tvoje maminka, – řekla ředitelka malému Jeníkovi, musíš si to dobře schovat.
Vrátila se do své pracovny a chvíli čekala. Záhy uslyšela nesmělé klepání.
– Můžu dál? – nakoukla do dveří tvář z fotografie..
– Jen pojďte dál, Alenko, posaďte se.
Mladá žena vešla do kanceláře a položila na stůl před ředitelku štos plastikových desek.
– Tak to mám všechno pohromadě. Povolili nám to!
– To mám velikou radost, Alenko, blahopřeju! – usmála se na ni ředitelka. Opravdu vám to přeju! Víte, u vás nemám žádné pochyby…
– No, řeknu vám, že to byla anabáze. Ale jsem šťastná. A Petr taky.
Petr byl Alenin přítel. Žili spolu už osm let, brát se nechtěli, ale protože to pro věc adopce bylo lepší, měli kvůli ní i svatbu. Asi by kvůli ní udělali všechno. Jednou Alena ředitelce řekla: – Víte, když člověk vidí, kolik tu je opuštěných dětí, když ví, že by aspoň jednomu mohl pomoct, dát mu domov, lásku… jsem úplně zoufalá, když pomyslím, že by nám adopci nepovolili…
– Kdy se budete chtít jít na děti podívat? – zeptala se ředitelka.
– Já se nebudu dívat, nebudu vybírat. My jsme se tak domluvili s Petrem. On čeká v autě…
.. chtěla něco namítat udivená ředitelka.
– Ne, opravdu, – přerušila ji mladá žena. – Chceme, aby to bylo jako u opravdových rodičů. Najednou mají dítě. Nemůžou si vybírat. My taky nechceme.
– No, dobře. Máme tu chlapečka, jmenuje se Jeníček, Jenda… bude mu pět let. Matka se ho zřekla ještě v porodnici. Jestli jste připraveni, přivedu ho.
– Ano, přiveďte ho.
Ředitelka odešla a po chvilce se vrátila. Za ruku vedla malého chlapečka.
— Jeníčku, — začala ředitelka, — tohle je…
— Maminko! — vykřikl klučík a vrhnul se k Aleně. Objal ji tak pevně, že skoro nemohla vydechnout. – Maminko moje!
Alena ho hladila po rozcuchaných vláskách. – Už jsem u tebe, už budu s tebou… šeptala.
Obrátila se k ředitelce a zeptala se:
— Kdy si můžu syna odvést?
— Obvykle si děti na rodiče zvykají, jsou u nich přes víkend… a potom je to natrvalo.. .
— Odvedu si ho hned, — řekla pevně Alena.
— Myslím, že nemám nic proti tomu, – souhlasila ředitelka.
Jenda zářil štěstím. Držel maminku za ruku a bál se ji pustit i na pouhou vteřinu. Seběhly se vychovatelky, přišly se rozloučit.
– Tak se měj hezky, Jendo, a přijď se na nás někdy podívat, – řekla mu na rozloučenou ředitelka.
– Přijdu, – slíbil chlapeček.
Za chvíli už viděla, jak se otevírají dvířka auta a z něj vystupuje mladý muž. Alena Jeníčkovi něco říkala a kluk se rozběhl a vlepil muži pusu na tvář. Hned se zas vrátil k mamince a chytil se jí za ruku. Nasedli a auto se rozjelo.
V autě se Jeníček maminky zeptal: Maminko a máš ráda kočky?
– A jak! Doma na nás dvě čekají!
Když auto zmizelo z dohledu, ředitelka se posadila za stůl a přitáhla si telefon.
– Haló, – Nebeská kancelář? Mám tu hlášení. Alena Novosadová, manžel Petr. Kategorie zásluh: nejvyšší, štěstí darované dítěti. Prosím vás, zajistěte všechno, jak se patří pro tyhle případy… štěstí, lásku a pohodu v rodině, úspěch… finanční přísun… chlapec toho bude spoustu potřebovat, ano, ano. Už odesláno? Výborně! Děkuji!
Zeleným listím stromů na dvoře dětského domova prosvítalo slunce. Ze zahrady bylo slyšet dětské hlasy. Ředitelka zavěsila a šla k otevřenému oknu. Když měla chvilku, ráda tu takhle stála, dívala se na hrající si děti a rozložila do široka svá bělostná křídla…
P.S. Možná, že v anděly nevěříte, ale andělé věří ve vás!