Vlaštovka a jmelí

Lidé dřív hojně jedli drobné ptáky a leckde jsou dodnes vítanou
pochoutkou. Chytali je do sítí, stražili na stromy lep, ale hlavně
k polapení ptáků užívali jmelí.
A tak jednou, když se zase na stromech jmelí objevilo, způsobila
vlaštovka po lese poplach. Svolala ptáky, aby se spojili a vykopali
duby v širém okolí.
Ptáci se jí vysmáli a vlaštovka musela připustit, že je to pošetilý
nápad.
Přesto se nevzdávala. „Do dubu mluvit nemůžeme,“ řekla, „ale
člověk má třeba měkčí srdce. Poleťme k lidem a poprosme je, aby
nás pomocí jmelí nechytali!“
Myslela to dobře, ale ptáci se jí znovu vysmáli.
Vlaštovka byla statečná a důvěřivá, a proto se sebrala a odletěla
k lidem sama. Sedla si na okap a vyzpívala jim všechno, co ji trápilo.
A lidé poslouchali, a nakonec ji pro její důvtip a důvěřivost i statečnost
přijali. Vzali ji v ochranu a dovolili, aby si postavila hnízdo
pod jejich střechou.
Od té doby má vlaštovka u dobrých lidí útočiště a nemusí se bát
jako ostatní ptáci.

A tak i slabý člověk,
když má statečné a důvěřivé srdce,
může napravit mocného nepřítele.