Vlk a pes

Hubený a hladem zesláblý vlk potkal tlustého psa.
„Jak dobře vypadáš,“ podivil se. „Srst se ti leskne a oči ti září
samou spokojeností! A já hlady sotva pletu nohama.“
„Můžeš se mít stejně dobře jako já,“ odpověděl pes. „Stačí když
půjdeš do služby k mému pánovi.“
„Co je to za službu?“ zeptal se vlk.
„Nic zvláštního. Budeš jeho dům chránit před zloději. A kostí od
pánova stolu budeš mít dost a dost.“
„To by se mi líbilo,“ připustil vlk.
„A budeš mít vlastní střechu nad hlavou a teplíčko a slámu, na
které můžeš spát!“
„Máš pravdu,“ rozhodl se vlk. „Už jsem si užil hladu a mrazu a lijavců.
Nikdy jsem neměl vlastní domov. Půjdu s tebou.“
A šli. Když přicházeli k pánovu domu, všiml si vlk, že pes je odřený
na krku.
„Od čeho to máš?“ zeptal se.
„Toho si nevšímej!“ odsekl pes nevrle. Ale pak se přiznal: „To je
od řetězu. Víš, pán mě ve dne uvazuje u boudy a teprve v noci mi
dá volnost, abych se proběhal.“
„A takový život si chválíš? Je mi tě líto, kamaráde. Tvůj řetěz je
horší než můj hlad. Sbohem!“ řekl vlk a vrátil se zase do lesů.

Protože vlk stejně jako člověk miluje svobodu
a neprodá ji za zbytky od pánova stolu.