Andělé smrti 5.

Vzbudila jsem se uprostřed noci s divným pocitem. Jako by za dveřmi někdo byl. Má otázka zní "Co je za dveřmi ?". Může tam býti ten podivný muž, může tam býti upír či vlkodlak, anděl či ďábel. Mohl by tam také býti vstup do nebes či do pekla a nebo dokonce do světa jiných dimenzí. Zároveň se za nimi mohou skývat vzpomínky. Když je otevřu, mohu se ocitnout ve světě radosti a štěstí nebo také ve světě smutku a bolestí. Ale, já vlastně city nemám. Tak proč se bát ? A nebo mne za nimi čeká smrt ? Může tam býti cokoliv. Důležité je příjmout svůj osud, který je předem určen.
- Zase ten divný pocit, který lidé nazývají strachem. Jdu pomalými kroky ke dveřím, tom černá kočka proběhne přede mnou. Svíčka zhasla a mne přejel mráz po zádech. Právě teď se opravdu bojím. Sevřela jsem kliku v dlani a opatrně jsem otevřela dveře. Pak začal foukat vítr a za dveřmi byl...

... upír, ten, kterého jsem potkala cestou z práce před pár dny. Jeho hladově rudé oči zářily a beze slova se mi zakousl do hrdla. Pil mou krev a já cítila, jak zbytek mé krve stéká mi po hrdle dolů. Padala jsem na zem a rázem jsem se s šokem vzbudila. -
"Byl to jen sen." řekla jsem si. Šla jsem do koupelny, umyla jsem si tvář a když jsem se zhlédla v zrcadle, viděla jsem na svém krku dvě malé ranky. Nemohla jsem ani mluvit. Až když jsem za sebou zahlédla toho upíra. Vykřikla jsem. Můj výkřik zněl tak zoufale.
"Neboj se. Tvůj osud se naplní, ale takhle bude mnohem zábavnější to sledovat." řekl jen a zmizel v měsíčním svitu.