Andělé smrti 6.

Sedíce u okna a na měsíc se dívajíce, přemýšlím o nedávných událostech. Myslel tím snad, že budu upír ? Proč mne rovnou nezabil ? Vůbec tomu nerozumím. Mým osudem je přeci smrt. Venku jsem si všimla toho muže. Už zase. Podíval se na mne a ranka mne začala pálit. Přišel ke mně a políbil mne. V ten okamžik, jako by my vysál duši. Jeho rty byly tak ledově chladné. On sám byl tak bledý a temný. Do chvilky mi došlo co se stalo.
"Měla sis dávat větší pozor. Jak řekl, tvůj osud se naplní, ale bude to komplikované." řekl a usmál se na mne. "Ale rád si na tebe počkám."
Už vím, že mi dva patříme k sobě.
Má duše již zemřela nebo spíše odešla do jiné dimenze. Mé oči se změnily, a nejen to. Celá jsem se změnila. On je jen anděl smrti. A osudu nesmí odporovat, ale jsem ráda že mou duši mi vzal právě on. Jen jemu má duše patří.
"Také jsem byl člověkem. A v jistých ohledech jsem ti byl dosti podobný. Pak po mé smrti jsem se stal andělem smrti. A tvým osudem je to také. Jsi k tomu předurčena. Tímhle se to však zkomplikovalo. Tohle se ještě nikdy nestalo. Jsi první vyvolená, která se stala také upírkou." vyprávěl mi jak to všechno je. A já rázem mnoho věcí pochopila. "Děkuji ti. Vůbec jsem nevěděla co se děje." Byly jsme tam opravdu dlouho, dívali jsme se na hvězdy a povídaly jsme se. Pak už to byl spíše takový přátelský rozhovor. Možná něco víc...