Tichý přítel.

V severovýchodní části lidské říše se velebila malá, klidná vesnička. Na sever od vesnice byly neprostupné hory a na východ říše půl mužů, trpaslíku, nebo skrčků. říkalo se jím různě.
Na samé konci vesnice byla malá chýše. Uvnitř sídlil inkvizitor Doon. Nebylo to jeho první jméno, ale líbilo se mu. Volně přeloženo z jazyku první říše to znamenalo přelom událostí.
Inkvizitor často cestoval nejraději pěšky. Nestýkal se s ženami, pil jen vodu a každý den cvičil a četl aby nesešel.
Místní se ho bály, ale respektovali ho, protože je zbavil kdejakého neštěstí, ale povídalo se, že se paktuje s přízraky.

Jedné dlouhé zimní noci seděl inkvizitor na svém křesle a pozoroval oheň. Myšlení měl ztracené někde v dáli, když tu mu náhle vrzly dveře. Vědomí se mu vrátilo zpět a zaposlouchal se do zvuků za sebou. Nic ale neslyšel. Dveře byli zavřené a tak jediný, kdo ho mohl rušit, byla zbloudilá duše.
Nebál se. Jen netušil, proč pronásleduje právě jeho.
"Je to tedy pravda." řekl do ticha. "Proč mě pronásleduje zatracený, smím-ly se zeptat."
Bez jediného zvuku, kroku vedle křesla prolétl černý plášť. Postava se usadila na volné křeslo vedle krbu.
Osoba nepromluvila, roztrhaná kápě skrývala obličej. Odhalila však svou ruku, když se opřela. Vyzáblá, doslova kost a kůže, šedivé vrásčité barvy s černými dlouhými nehty.
Tohle není přízrak. Uvědomil si. Přízrak je jen stín.
Inkvizitora sevřel zvláštní pocit v žaludku, ale nepromluvil.
Seděli mlčky dlouho a dlouho, než oheň pomalu začal vyhasínat. Postava se poté zvedla, neslyšně přeplula světničku a zmizela ve dveřích. Neotevřela, jen proplula. Unavený inkvizitor si šel lehnout. Ráno to řeknu kněžím. Řekl jsi a usnul.

Kněží mu však ráno nepomohly. Vyhnaly ho z chrámu a zakázali mu mluvit s lidmi. Jeho chatrč obsypaly artefakty a svěcenou vodou a na jeho dveře připevnily znak svatého světla.
Osoba však přicházela znovu a znovu každou noc.
"Mohu vám nějak pomoci?" Otázal se, když se po týdnu donutil promluvit.
"Nejsem přízrak..." zasyčel hlas.
Toho si inkvizitor byl ovšem vědom.
"Pozoruji tě již dlouhou dobu..." Pokračoval.
"Ublížil jsem ti?" strachoval se inkvizitor.
"Ne... zatím ne. Smrtelníku."
"Všiml jsem si tě u Letis..."
Letis je bažina nedaleko vstupu do podsvětí. Mágové tam často propadnou pokušení.
"Zabil jsem u Letisu Nekromanta... před pár lety..." Přemýšlel inkvizitor nahlas.
"Živý mě netrápí..." Pokračoval černý poutník." To mrtvý..."
"Kdo jsi?" Odhodlal se konečně zeptat.
"To nepotřebuješ vědět..."
"Je zde něco co potřebuji vědět?"
"Ano... Budeš mít návštěvu. Jdi, otevři jim"
Doon se otočil a v okně uviděl louče.
"Otevři jim." Zopakovala osoba.
Nenechal se déle pobízet a odemkl petlici. Před dveřmi stály dva kněží doprovázena domobranou.
"Víme, že je uvnitř. Vpusť nás." přikázal Kněz. Doom neodporoval a uvolnil jim cestu, ale oni jen ustoupily o krok zpět.
Zpozoroval v koutku oka, že se osoba přesunula na jeho bok.
"Fio," Oslovil prvního kněze a uklonil se."Daie," Oslovil druhého a znovu se uklonil. "Nejsem zatracený a nepřináším svár. Jestli mě omluvíte musím dojednat jisté věci s inkvizitorem."
Nikdo nic neřekl. Osoba se rozhlédla po ostatních. Mlčely.
"Jsem rád, že si rozumíme..." Dveře se sami zavřely a osoba se přesunula zpět do křesla. Doom jí opatrně následoval. Vznášela se kus na zemí. Neměla nohy. Spodní část těla končila roztrhaným šatem.
"Jak ti mám říkat?"
"Lidé mi většinou říkají Smrt... Smrt si ale nosí samy. Elfové mi říkají převozník. Je to přesnější, ale neúplné. Nejsou slova, která by mě dokázala popsat přesně. Říkej mi jak je ti libo."
"Co ode mne potřebuješ?"
"Byl bych rád,... kdyby jsi pro mne zabíjel nemrtvé... Prozatím."
"Proč nemrtvé?"
"Nemrtvý... Nemají tu co dělat. Dělají neplechu v přirozeném vývoji."
"A pomůžeš mi je najít?"
Smrt se uchechtl.
"Co je na to vtipného?"
"Lidé se mě většinou ptají na odměnu, nebo kompenzaci."
"Umím se o sebe postarat."
"Líbí se mi tvůj přístup... Přines mi tedy jednoho... Poté si promluvíme znovu." Smrt se rozpustil v černý kouř a odletěl komínem ven.