Andělé smrti 7.

Ráno jsem se probudila již ve své posteli zakryta dekou a on byl pryč. Cítila jsem se jinak. Mé srdce nebylo, krev v mých žilách již neproudila a já byla najednou chladná. Když jsem se po ránu shlédla v zrcadle, všimla jsem si že mé oči mají červený nádech. Neměla jsem hlad, tedy alespoň jsem neměla chuť jíst normální jídlo. Byla jsem žíznivá po krvi. Lidské krvi. Venku svítilo slunce až moc jasně na to abych šla ven. Musela bych si vzít sluneční brýle. No nic. Zatím se alespoň převléknu a nasnídám. Jako nikdy před tím mne teď mnohem více přitahovala rudá a černá barva. Měla jsem pocit, jako by znázorňovaly mou duši. Ale jsou to opravdu mé pocity a nebo pocity upíra ve mně ? Asi nemá cenu nad tím přemýšlet. Celé dopoledne jsem proseděla doma u čaje nad mou oblíbenou knihou s názvem Katyně od Pavla Kohouta. Velmi zajímavá četba. V poledne už slunce tolik nezářilo a já mohla v klidu jít ven. Šla jsem se projít parkem. Malou lesní cestičkou kolem rybníka. Vždy tam chodilo jen pár lidí. A tím myslím opravdu jen pár jedinců. Já byla jednou z nich. Viděla jsem malou holčičku co běžela lesní cestičkou, zakopla a odřela si koleno. Vůně její krve ve mne probudila pocit žízně. Tak opojná vůně, tak lákavá a přede mnou tak snadná kořist. Ve chvilce jsem byla u ní a zakousla jsem se do jejího hrdla. Cítila jsem její strach. Cítila jsem jak mnou protéká její krev a jak ona umírá. Neměla jsem v úmyslu ji jen tak nechat na té cestičce. Raději jsem ji schovala za keře poblíž jezírka. Nikdo si jí tam nevšimne. Moje žízeň byla uhašena, tedy alespoň prozatím. Ruce jsem měla od krve a tak jsem musela co nejrychleji domů. Cestou jsem naštěstí nikoho nepotkala. Jen Darka... přišel za mnou hned, jak odvedl duši té malinké dívky na druhý břeh. "Vidím, že nemáš žádné potíže smířit se s tím, že jsi upírkou."
"Máš pravdu, vůbec mi to nevadí. Není tak těžké si na to zvyknout."
"Dávej si pozor." řekl a zmizel.
Nevěděla jsem přesně co tím myslel. Snad jen to, že mne nikdo nesmí vidět. Až teď bude můj "život" těžký...