Andělé smrti 8.

Několik týdnů jsem normálně pracovala a k tomu jsem jednou za čas někoho zabila. Nic zvláštního, ale jednoho dne mne upíří posel varoval.
"Dávej si pozor, někdo o tobě ví."
"No a co, co mi může udělat ? Nic."
"Je to lovec... lovec upírů." odpověděl, a zmizel ve tmě. "Lovec upírů..." utkvělo mi v paměti.
Kdo to je ? Kde je ? A co o mne ví ? Přemýšlela jsem cestou lesem.
"Copak ? Máš strach ? Bojíš se smrti ?" ozvalo se z křoví.
"Kdo jsi ? Ukaž se..."
Z křoví vystoupil nějaký tajemný muž. Měl díku, kříž a byl zahalen v černé kápi.
"Co po mně chceš ? Kdo jsi ?"
"Já ? Já jsem ten, kdo tě má zabít." jeho odpověď mne v celku zarazila. Byl si sám sebou tak jistý. Vůbec ze mne neměl strach.
"Ale...já neměla na výběr. Myslíš, že jsem si vybrala osud upíra ? Nebyla to má volba..." křičela jsem na něj.
"A myslíš si snad, že ti lidé, které jsi zabila, si smrt vybrali ?"
"Ne nebyla... ale já nemám na výběr."
"Myslíš ? Když mne necháš, mohu ti pomoci."
"Jak ? Tím, že mne zabiješ ?" řekla jsem se vzdorem v hlase.
"Jsou i jiné možnosti. Jen ty o nich nevíš." dořekl a odešel.
Co tím myslel ? Jaká je ta další možnost ?