Být či nebýt

Váhat. Padat vpřed, letět chvíli ve vzduchu. Na nic nemyslet, jen sledovat to dění před vámi. Jak se asi cítí jiní lidé? Jsou na tom lépe nebo hůře? Nikdo jí nikdy nedokázal odpovědět na její nevyřčené otázky, které si říkala jen ve skrytu duše. Kdyby mohla, tak by sledovala svět, jenomže to nešlo. Ona nemohla vlastně nic. Nikdo ji nechtěl pomoci, ani když prosila. Byla jen další z obyčejných dívek, které však byla nevidoucí. Copak nikdo nepoznal, že ona je slepá? Že potřebuje pomoc? Chaos, který panoval u ní doma a v její hlavě byl nevysvětlitelný. Kolik lidí jí uráželo a smálo se jí, že nemůže vidět ani obyčejnou kočku? Ten posměch, který slyšela ze všech stran, aniž by věděla proč. Vždyť byla odkázána jen na hmat, čich, sluch a chuť. Nemohla vidět, kdo ji urážel. A ani nemohla vidět ten pád, který chtěla podstoupit kvůli nim. Ani nevěděla, zda může plakat, nikdy neplakala. Nechtěla plakat, ale taky nechtěla vidět. ‚Je lepší být slepá, než je vidět.‘ Jediná věta, kterou si neustále opakovala. Sice ve skrytu duše chtěla být jako oni, mít normální život, jenomže to bylo nemožné. Možná mohla vidět, ale operace byly moc drahé a její rodiče se raději starali o jejího staršího bratra, který byl pýchou celé rodiny. On jí sice chtěl pomoct, jenže jejich rodiče svou dceru přehlíželi. Byla pro ně jedině tíha, která vás táhne níž a níž. „Nebudeš jim chybět.“zašeptala tiše a postoupila ještě k okraji skály, který neviděla. Vždyť ona strach neměla, věděla, že bude mít klid. „Už žádné posměšky. Žádné nadávky. Žádná nenávist!“vykřikla a jednou nohou pomalu stoupala do prázdna. Ovšem v posledním pohybu ji zastavil křik. „Ne, Lenko! Nedělej to!“slyšela chlapecký hlas, který jí byl povědomý. Jenomže nemohla jej určit. „Lenko, neskákej.“doběhl k ní udýchaný chlapec a rychle vydechoval. Celou dobu běžel, aby ji našel. „Martine.“vyhrkla nechápavě dívka a on ji uchopil do svých rukou. Odvedl ji od okraje skály a pevně ji objal. „Vážně bys to udělala? Udělala bys to mně? Vím, že jsem sobecký, Lenko, ale já tě miluju. Je mi jedno, že mě nevidíš.“mluvil na ni a snažil se nerozbrečet. „Vidíš mě, i když jsi slepá. Víš moc dobře, jaký jsem.“mluvil na ni a po tváři mu steklo pár slz. „Martine.“zašeptala dívka a dotkla se jeho tváře. Zrovna v tu chvíli chtěla vidět jeho tvář. „Martine, tobě bych to neudělala. Odpusť mi to, já… já zapomněla. Nechtěla jsem tě ranit!“omlouvala se a hladila jej po horké tváři, po níž se kutálely slzy. „Miluju tě, Martine. Miluju tě proto, že vím, jaký jsi.“zašeptala dívka a chlapec ji políbil na rty. „Už ti nikdo neublíží, Lenko. Budu tě chránit, i kdyby mě to mělo stát život.“zašeptal jí do rtů a ona se usmála. „Děkuju.“vyslovila a vrátila mu polibek, který měl nahradit to pouhé slůvko.