Tok myšlenek

Pronikavá zář jejích modrých očí osvětlila okolí potemnělého lesa. Svým ostřížím zrakem sledovala obrysy stromů, popadaných větví a také obrys jednoho zvířete, které stálo přímo před ní. Zhluboka dýchala a vnímala krásu zvířete před sebou. Vlk zavrčel a poslušně si sedl, s očima upřenýma na dívku. Vlk a i ona dívka vnímali jisté jemné napětí mezi sebou. Panovalo mezi nimi téměř ticho, avšak až na vzdálené houkání sovy a tiché výstřely z dálky. Vlk nakrčil čenich, když se dívka pohnula o kousek blíž k němu a ona se zarazila v polovině pohybu, když její zelené dlouhé šaty zašustily. „Dobře.“zašeptala a pomalu si čapla k zemi, aby byla blíže ke zvířeti. Vlk naklonil hlavu na stranu a zvědavě ji pozoroval. Dlouhé, kudrnaté tmavé vlasy jí spadaly přes ramena a nebezpečně se vlnily. Vztáhla ke zvířeti ruku a vlk nejprve zavrčel a teprve pak její dlaň očichal. Poznal, že jí může věřit. Dívka se usmála, když jí vlk dovolil přiblížit se k němu blíže. Pohladila jej po hlavě a vlk zakňučel. „Copak?“přitiskla svou tvář k jeho srsti a vdechovala jeho vůni. Šlo poznat, že je to mladý vlk, ale byl velice zkušený. Upřeně hleděl někam dopředu, tam, odkud šly slyšet střelné rány, a silně vrčel. Dívka se tím směrem podívala taky a zarazila se. Někde vzadu, v té temnotě, šlo vidět žluté světlo. Plameny. Její zorničky se rozšířily a popadla pořádně vlka do své náruče. Zvíře se na ni nechápavě podívalo a pak zabořilo hlavu do jejího ramene. Ve vzduchu šel cítit pach kouře a spáleného dřeva, kolem nich proběhla liška. Dívka se co nejrychleji rozeběhla, tisknouc k sobě vlka s měkkou kožešinou. Utíkala rychleji a rychleji, aby se vyhnula úplné zkáze. Její šaty se trhaly a do bosých nohou se jí zabodávalo jehličí. Dech se jí zrychloval a adrenalin ji stoupal do krve. Považovala za svůj úkol jediné: zachránit toho vlka.