Cestování vesmírem snadno a levně Alžběta Roztočilová

„On si to začal!“
„To není pravda! Tys to začala, když jsi mi schovala všechno
nářadí! Musel jsem se dovnitř prořezat laserovým řezákem a celé
to pak zase spájet!“
„Fajn, ale který psychopat někomu strčí do šuplíku s nástroji
výbušnou past?!“
Kapitán Tiernan se mlčky rozhlédl po nákladovém prostoru suplujícím
i dílnu, kterou, bohůmžel, sdíleli jeho mechanik a technička.
Skříňka se šuplíky plnými více či méně citlivých přístrojů a nástrojů
byla uprostřed ožehnutá a čelo jednoho šuplíku mírně prohnuté.
Stěna jen kousíček vedle vypadala jako po útoku vášnivého (a zcela
nepříčetného) abstraktního umělce, jenž si jako médium zvolil
nejen celou duhu barev, ale také motorový olej, chladicí kapalinu
do fotonových článků a něčí oběd. Pod mazanicí, která snad jen
nějakým zázrakem nepřivodila další výbuch, tentokrát poněkud
vyššího kalibru, se jako trest pro mechanickou Popelku tyčila hora
šroubků a nejrůznějších matiček, místy vkusně doplněná kopečky
drobného nářadí. Před osamělou horou se v záři palubních světel
blyštělo podlouhlé jezero chladicí kapaliny vytékající z rozbitého
fotonového článku. Kapitán si nebyl jistý, zda větší riziko výbuchu
představuje on, nebo článek.
„Nemělo to vybuchnout,“ ohradil se Daara, mechanik, dotčeně.
„No ale vybuchlo!“
Kapitán podrážděně praštil do tlačítka nouzového lodního interkomu.
„TAK DOST!!!“ rozlehlo se lodí a pravděpodobně ještě tak čtyřmi
parkujícími okolo.
Technička Pearlin nadskočila a Daara si s bolestivým výrazem
zakryl uši.
„Přestaňte se hádat jak malá děcka a koukejte tu spoušť poklidit.
Do dvou hodin a,“ kapitán pohlédl na hodinky, „dvaceti čtyř minut
musíme odletět, a jestli to nestihnete, strhnu vám to z platu, stejně
jako všechno ostatní, co jste rozflákali. A až to poklidíte, stavte se
za doktorkou, ať vás prohlédne, jestli jste se tady něčím nepřiotrávili.“
„Ještě musím zadělat tu druhou džuznu,“ ozval se nesměle Daara.
„A předletovou kontrolu motoru máš hotovou? Pearlin, ostatní
systémy?“
„Ne,“ přiznali oba a zašoupali nohama, jako by jim opravdu bylo
tak pět.
Tiernan si povzdechl. Nebylo otcovství to, před čím několik let
zpátky utekl z pohodlného života na úrodném měsíci Scarlix 8?
A teď se na něj zlomyslně šklebilo v podobě jeho posádky, která
zatvrzele odmítala dospět.
„Takže jistě víte, co máte dělat. Pokud ta díra neohrožuje letovou
bezpečnost, spravíš ji cestou – a rozhodně nebude ani jeden z vás
manipulovat s ohněm, když se tady po podlaze roztýká tohle svinstvo,“
máchl rukou k louži, „a ten článek se destabilizovává!“
„No jo vlastně!“ praštila se Pearlin do čela a vrhla se k ochranným
rukavicím.
Kapitán si v duchu povzdechl, ale rozhodl se raději soustředit
na své povinnosti. Dokud mu pohled nepadl na otevřenou bednu
v prostoru skutečně vyhrazeném pro náklad.
„To jste otevírali vy?“
Daara chystající se právě nahrnout šroubky do dekontaminační
bedny a Pearlin opatrně přenášející poškozený článek k pracovnímu
stolu zavrtěli hlavami.
„Myslel jsem, že doktorka,“ dodal Daara a Tiernan si konečně
všiml loga farmaceutické firmy. Nepamatoval si, že by doktorka něco
objednávala, ale… optá se jí, až půjde kolem ošetřovny. Jenže než ji
cestou do své kabiny minul, na bednu zapomněl, a když se o dvě hodinky
později vrátil z posledních pochůzek, bedna už byla pryč.
Pearlin drhla saze ze šuplíků, přístroje po kontrole vyskládané
na svém stole, a Daara se vrtal v interkomu.
„Motor běží jako novej,“ vítal kapitána.
Pearlin odložila hadr a zamračila se. „Systémy taky, jenom podpora
života pořád hlásí plus jedna. Podařilo se mi to zúžit na tudle
místnost. Nepašujeme zas nějaký exotický zvířata, že ne?“
Všichni tři se zahleděli na náklad, teď už zajištěný spletitě naprogramovanými
silovými poli.
Tiernan potřásl hlavou. Dráhu vesmírného pašeráka opustil
v počátcích své kariéry kapitána vlastní vesmírné lodi a nehodlal
se k ní vracet. Získat kapitánské oprávnění a letové licence
bylo dost obtížné i bez neustálého ohlížení se přes rameno, jestli
tam náhodou nečíhají chlapci a děvčata z celního. Vždyť práce
s nimi mu přidávala vrásky, i když bylo všechno striktně legální.
„O ničem nevím. Caruliho jsem varoval, že jestli mi tam zase něco
podstrčí, bude si to moct vyzvednout na nejbližší stanici i s tučným
vyúčtováním za porušení přepravních podmínek. A všichni
ostatní jsou seriózní obchodníci. Co ruční skenery?“
„Jsou pořád dost rozhašený po tý magnetický bouři u Alfa
Sphinxii,“ přiznala technička. „Kouknu na ně, hned jak odstartujeme,
ale bojím se, že na opravu budu potřebovat ten novej pulzní
oscilátor.“
„Je objednaný, měl by čekat na Fogu,“ ujistil ji Tiernan. Na stanici
Fogo do dragão měli zastavit před průletem solárním systémem
Dom Sebastão, na jehož hranicích se nacházela.
„Pearl, kam jsi mi zašantročila to nářadí? To náhradní je k ničemu
a ještě musím dotáhnout ty panely, ať to nevypadá, že tu
provozujem něco protizákonnýho,“ rozlehlo se lodí, tentokrát ve
snesitelné hlasitosti, a Daara se na ně spokojeně zakřenil, „no, ale
interkom je spravenej. Říkal jsem ti, že je to mechanická závada,
ne softwarová.“
Technička pokrčila rameny. „Míň práce pro mě.“
„Fajn, ale to nářadí! Vím, že mi to chceš vrátit, ale fakt to nemělo
bouchnout; to je naposled, co pastičky outsourcuju… Připadám si
bez něj jak bezrukej,“ upřel na ni prosebný pohled.
„No… vážně jsem ho dala do přechodový komory na pravoboku,“
rozhodila bezradně rukama, „nebylo tam?“
„Byla prázdná,“ zamračil se, „úplně.“
„Možná ho někdo odnes do bezpečí…“ navrhla Pearlin a oba se
otočili k Tiernanovi.
Kapitán potřásl hlavou. „Pravobočnou přece prakticky nepoužíváme
a na mě nekoukejte, já jsem tu ani nebyl – a už taky musím jít.
Máte pět minut a pak ty panely přišroubujte čímkoli, co najdete.“
Dekorativní panely nákladního prostoru už dávno nebyly příliš
dekorativní. Dříve byly hojně využívány pašeráky, takže byly častým
cílem celních kontrol. Neustálé otvírání vyklechtalo díry pro
šrouby a kapitán už se dlouho chystal nainstalovat k nim panty.
Dodatečný úložný prostor se přece vždycky hodí.
Technička poklidila přístroje a mechanik náhradní nářadí –
jejich stoly se skvěly prázdnotou, jak se těsně před odletem slušelo
– a vydali se k inkriminované přechodové komoře, překvapivě
zcela prázdné.
„Vidíš?“ zakvílel Daara.
„Vidím…“ potvrdila Pearlin zachmuřeně. Vzápětí se ale její tvář
rozjasnila. „Nemáš v něm ten náhradní fúzní spínač?“
„No… to mám. A co s ním?“
Technička vytasila z pouzdra na opasku měřák a vítězoslavně
ho strčila Daarovi do tváře.
Nechápavě se zamračil.
„Můžeme ho trasovat!“
Nářadí putovalo do jídelny, ke kapitánově kabině, kde oba zaváhali,
zda tak krátce před startem osočovat kapitána, že si z nich
utahuje – nakonec si ale Pearlin všimla, že stopa vede do dolního
patra, přes spižírnu a ošetřovnu až…
… zpět do nákladního prostoru, kde si na Daarově stole pohodlně
hovělo a škodolibě se jim vysmívalo, kde se to courají, když se
za chvíli odlétá.
Nebylo času nazbyt, rozhodli, že záhadu budou řešit cestou,
a spěšně se vrhli do upevňování panelů. Daarovi se zdálo, že za
jedním zahlédl něco opaleskujícího, když však přiblížil tvář ke
štěrbině, byla v prostoru jen černočerná tma. Navíc panel držel
dobře.
Měli hotovo právě včas, kapitán začal oznamovat jednotlivé fáze
startu.
Daara odložil svůj drahocenný šroubovák do krabice. „Příměří?“
Pearlin odhodila ten svůj, úplně obyčejný, na svůj stůl. „Příměří.“
Což znamenalo, že veškeré žertíky začnou nanovo až ráno. A čekalo
je přece vyšetřování.
Zhalour se spokojeně uvelebil ve své skrýši za dekorativním
panelem v nákladovém prostoru. Ošálit lidi bylo skoro až příliš
jednoduché.
Do lodi vklouzl postranní přechodovou komorou, jejíž venkovní
dveře držely jen na dobré slovo (nejdřív ale pečlivě všechny
šrouby zašrouboval, sotva chtěl, aby se jeho transport během cesty
rozpadl). Pak se svou krabicí proklouzl do nákladového prostoru,
nikdo se nad přítomností chlapíka s bednou nepozastavil. Stočit se
do ní nebylo pro jeho pružné medúzovité tělo žádným problémem.
Uvnitř si naskenoval rozložení lodi a vybral si vhodné útočiště.
Stačilo už jen vyměnit neškodnou, barvu rozprašující pastičku
za trošku škodlivější, lehce vybuchující, nachystat bednu
se součástkami na příhodné místo vedle rezervních fotonových
článků a bedny se starším nářadím. Jeden článek mírně poškodil
a narafičil tak, aby spadl. Trošku si taky pohrál s jemnými ručními
skenery, ale ty moc pomoci nepotřebovaly – ta magnetická bouře
jim dala vážně zabrat.
A pak už mohl pohodlně sledovat, jak se dějí dějiny, v nastalém
chaosu nepozorovaně zaplout do své kýžené skrýše a počkat na
start.
Jedinou menší lapálií byla bedna s drahým nářadím, kterou našel
odloženou v přechodové komoře a kterou se rozhodl považovat
za pozornost přepravce, když ji nikdo jiný nechtěl. Jenže chtěl.
I to se nakonec vyřešilo velice snadno, a když si pevně přidržel
panel, aby ho později nemusel komplikovaně odšroubovávat sám
zevnitř, nic už jeho příjemně levné dopravě nestálo v cestě.