Povídky Ivan Bunin

Telecí hlavička

Asi pětiletý pihovatý chlapec v námořnické blůze stojí tiše jak
očarovaný v řeznictví; tatínek šel na poštu, kde je zaměstnaný,
matka se vydala na trh a vzala ho s sebou.
„Dneska budeme mít telecí hlavičku s petrželí,“ řekla matka
a chlapec si představil cosi malého, příjemného na pohled, úhledně
posypaného svěží zelení.
A teď tu stojí a zírá, ze všech stran obklopen čímsi obrovským
a rudým, co visí z rezavých železných háků až na podlahu – useknutýma krátkýma nohama a bezhlavými šíjemi, tyčícími se až ke
stropu. Všechny ty obrovské kusy mají vpředu dlouhá a prázdná
zející břicha s perleťovými pruhy tuku a na plecích a kýtách se
lesknou tenkou blankou obeschlého tučného masa. Chlapec však
celý strnulý zírá jen na hlavu, která leží na mramorovém pultě
přímo před ním. Matka se na ni také dívá a temperamentně debatuje
s majitelem řeznictví, také tak obrovským a tlustým v hrubé
bílé zástěře, na břiše odporně usmolené čímsi jako rzí, nízko přepásaným širokým řemenem, z něhož visí tlustá mastná pouzdra
na nože a ocílky. Matka se dohaduje právě o ní, o té hlavě, a majitel
cosi popuzeně křičí a píchá do hlavy měkkým prstem. Dohadují se
o ní, ale hlava leží nehybně, nezúčastněně. Její býčí čelo je rovné
a pokojné, zkalené modré oči napůl zavřené, silné řasy ospalé,
a nozdry a pysky tak opuchlé, že vypadají podrážděně a posupně…
A celá hlava je holá, šedě masitá a pružná jako guma…
Potom ji majitel obchodu jediným strašným úderem sekery
rozpoltil na dvě půlky a jednu polovinu, s jedním uchem, jedním
okem a jednou silnou nozdrou, hodil před matku na drsný chlupatý
papír.