Vnitřní moře Eliška Kvapilová

Nuun
Na začátku bylo jen moje vědomí a vlhké pouto s domovem, vyplňující
malý prostor okolo mě. Konejšivý hlas vyprávějící o našem
světě. Jeho blízkost… Potřebovala jsem ještě nějaký čas, i když jsem
nevěděla, k čemu přesně.
Vystrašil mě hluk. Třaskavý, kvílivý. Hlasy a stíny. Na chvíli
jsem stáhla své vědomí do nitra, moc si toho nepamatuji.
Záznam č. 20. Subjekt: X1
Dohlížející pracovník: Dr. Mortimer Jones
Měření vykazují stabilní hodnoty, embryo je beze změny a nehýbe se.
Dr. Martinová navrhuje zvýšit teplotu. Vzhledem k nedostatku informací
o inbridním prostředí jezurů jsem se rozhodl s tím ještě počkat.
Nuun
Pomalu se probouzím. Vnímám, že jsem v jiném prostředí. Hlasy
sem doléhají z dálky, spěchají, jsou unavené, podrážděné. Nekonejší.
Nesdělují. Mám divný pocit, neumím ho popsat. Ale už se
krátí čas. Něco mám udělat. Musím ven.
Vesmírná loď Cobe, kapitánův osobní záznam (výňatek)
Jezurská loď se schovávala v mlhovině jako pavouk v díře. Vyrazila
nečekaně, ale zatlačili jsme ji palbou do pole asteroidů. Prototypní
štíty nám zafungovaly, naopak nepřítel byl zasažen několika menšími
úlomky. Protrhly plášť poblíž palivových jednotek. Ven unikla
část atmosféry a reagovala s prachem mlhoviny. Znám výbuchy ve
vakuu, ale tohle se – jak to říci? – zatřpytilo. Jako ohňostroj. Nikdy
jsem nic takového neviděl.
Nuun
První, co cítím, je bodnutí. Nic se mě ale nedotýká. Bodá mě to, co
vidím. Lepší nekoukat.
Je tu hrozná zima. Vlhké pouto s domovem odtéká pryč, a tak
čekám, až se ze mě sloupne, co na mě uschlo.
Mluví, hučí, pohybují se okolo. Dali pryč to bodavé. Chutnám
jejich pachy, jsou divné.
Už můžu koukat.
Mám hrozný hlad. Nevím, co bude, ale vím, že musím na něco
počkat.
Záznam č. 35. Subjekt: X1
Dohlížející pracovník: Dr. Lisa Martinová
Líhnutí proběhlo bez komplikací. Pozvala jsem kolegy, abychom
událost oslavili malým přípitkem.
Předpokládáme bonding na osoby, které subjekt uviděl jako
první. Spolu se mnou byli přítomni dr. Mortimer Jones a asistentka
Karin Jonesová.
Nuun
Poslouchám svoje nitro. Ševelí jako něco, co dobře znám, ale neumím
popsat. Jako dávná vzpomínka. A má svůj… rytmus. Vnímám
rytmus.
Venku probíhají všechny činnosti také v rytmu, ale ten je cizí.
Koukám na všechno. Vím, že je důležité, abych všechno viděla.
A ještě důležitější je, abych to ochutnala.
Mluví na mě, ale stále jim ještě nerozumím. Často se mě dotýkají,
jsou měkcí. Říkám jim tedy Měkcí. Chutnají jako potrava. Stačí, když
trochu zavibruji, a už o nich všechno vím. Někteří chutnají kouřem
nebo tím, že chřadnou. Jsou tu samci, dva jsou staří. A dvě samice.
Jedna je mladá, ale nechutná z ní žádná plodnost, druhá je starší, ta
chutná líp a chová se vlídně. Její hlas mi jediný trochu připomíná Otce.
Měl by tu být, ale není. Tolik mi chybí… Je to taková bolest, tady,
uvnitř. Co by mohlo způsobit, že tu není? A že tu nejsou ani ostatní?
Co by ho mohlo od nás odlákat? Měl nás hlídat, Otec vždycky
musí hlídat. A učit. Učil nás, jsem si jistá, že nás velmi dlouho učil,
ale nemohu si vzpomenout. Potřebuji čas…
Zatím se krmím, pokud to jde. Krmím se a rostu. A nedávám
Měkkým znát, co si myslím.
Vesmírná loď Cobe, kapitánův osobní záznam (výňatek)
Systémy jezurské lodi kolabovaly. Pomocí torpéda jsme jim vyřadili
zbraně. Na palubu jsem poslal výsadek v manipulační kapsli.
Nuun
Krmení mi nechutná, není pro mě zdravé, ale rostu po něm. To zatím
stačí. Vím, co mi schází, poznám to po chuti. Časem si to najdu.
Mluví na mě, ale ještě jim nerozumím. Jen pár nepodstatných
slov. Důležité by bylo dozvědět se cokoli o Otci. Ale na to se toho
musím ještě hodně naučit.
Zatím jen ležím, pokud se mě nesnaží přimět k pohybu. Ležím,
chutnám je – a vzpomínám si…
Nabízejí mi za reakce potravu. Zkouším, jak se zachovají, pokud
jim nevyhovím. Pokouším je a dělám chyby, pozoruji, jak na
to budou reagovat. Pak zase chvíli dělám, co chtějí. Někteří jsou
podráždění, jiní jen zmatení.
Dali mi na hraní barevné tvrdé objekty různých tvarů a já je
mám dávat do děr. Tak si hraju s Měkkými, co oni na to. Ale vlastně
je mi to jedno. Ve skutečnosti dělám něco jiného.
Já jsem tu jedna. Každá kostka je jedna a dohromady je jich pět.
Zdejší rytmus je sedm. Sedm oběhů, každý oběh má tři směny.
Samice chodí třetí a sedmý den. Sedmý den je odpočinek. V ostatní
dny po mně chtějí, abych reagovala. Třeba si hrála s kostkami.
Vybavily se mi tedy počty, které nás učil Otec.
Poznávám Měkké a už vím, že oni si nemají nač vzpomenout. Oni
se učí jen pozorováním teď a tady, jako zvířata. Nevyslechli si ve
vejci, co jim zanechaly minulé generace v záznamech Archivu.
A nejspíš mají jen jednu vývojovou formu a nekuklí se. Ani
jednou, natož třikrát.
Záznam č. 52. Subjekt: X1
Dohlížející pracovník: Dr. Karlos García
Stále nejsem s to pevně určit, zda subjekt přísluší k rase jezurů,
anebo je příbuzným zvířetem chovaným na palubě lodi. Vzhledově
jezurům vůbec neodpovídá, ale jeho genetika se shoduje s ostatky
zajištěnými v lodi.
Schopnost subjektu se učit má velké výkyvy. Přikládáme to
stresu a nepřirozenému prostředí. Atmosféra v laboratoři je vysoce
saturovaná kyslíkem, aby subjektu co nejvěrněji napodobila
domovský svět. Což by personálu prospívalo, kdybychom nebyli
nuceni přidat i sirovodík a metan.
Nuun
Cítím se zraněná. Nedala jsem to znát. Ale v noci jsem začala příst.
Je to tichý zvuk, léčí mě. A přináší vzpomínky jako příliv, ano,
příliv moře, už vím, co to ve mně hučí, je to moře, slyším ho v sobě.
Uvnitř mě je moře a rytmus dvanáct. Dvanáct rotací, dvanáct nocí
a dnů v šedesáti svazcích. Každou rotaci dvakrát příliv a dvakrát
odliv, dva měsíce. Jeden je veliký a bledě modrý a druhý je malý
a červený.
Domov, který je v ohrožení.
Ohrožují ho Měkcí.
To říkal Otec. Tolik mi chybí. Jsem si už skoro jistá, že je mrtev.
Co se stalo s ostatními?
Do snů mi promlouvá Jeho hlas. Ó, jako otevřená brána do hlubin,
ó, jako oko ve tvé hlavě. Tak a podobně mluví. Vzpomínky jsou samé
překvapení.
Vesmírná loď Cobe, kapitánův osobní záznam (výňatek)
Moji lidé našli ostatky jezura. Doktor se domnívá, že patří jednomu
jedinci. Uprostřed lodi bylo něco jako archiv s kupolí uprostřed.
Pohybovala se v ní obrovská kulatá, želatinová vejce s pulci. Výsadek
dopravil na palubu i je, ale nevíme, zda něco z toho přežije.
Kdyby se to povedlo, mohli bychom se konečně o jezurech něco
dozvědět.
Nuun
Třetí den chodí vlídná starší Měkká. Ta mě konejší. Tou se nechci
nakrmit.
Sedmý den je klid. Tohle je nějaké hnízdo, ale divné hnízdo,
ne jako to naše. Prostor není v harmonii, je škodlivý. Vše je tvrdé
a zbytečně rozlehlé.
Je‑li v hnízdě klid, je tu málo měkkých trubců. Jen já a ta mladá
Měkká. Páří se pravidelně s Měkkým zvaným Karlos. Poznám to
po chuti, jen lehce zakmitám. A ona je marný případ. Její vlastní
chuť není špatná, vlahá a mazlavá, trochu navinulá, ale ta dělnice
ji maskuje směsí vyrobených chemikálií, které chutnají jako hadr
na podlahu. Má pitvorný hlas a říká mi „hnusná žábo“.
Rozhodla jsem se nakrmit se touhle Měkkou. Potřebuji to, čím
chutná kůže Měkkých, co jim vibruje pod kůží.
Jejich řeči už rozumím, i když je směšná a postrádá fantazii.
Tím snazší práci ale budu mít.
Znám jejich míry – měřili mi ocas i drápy, dokonce i jazyk – ale
neznám jejich šifry. Dokázala bych se je naučit z plochého přístroje,
který nosí, ale vím, že ho nepustí z ruky.
Protože Otec nás naučil všechny šifry, které čítá Archiv. Jen si
musím vybavit klíč…
Jakmile se nakrmím touto měkkou dělnicí, pokusím se jejich
šifry přečíst. A věřím, že se vzpomínka objeví.
Otec říkal, že vzduch nad Zdrojem často hoří. Vyprávěl, že výdechy
Zdroje zachytáváme a můžeme je uchovat stlačené. Voda se
nedá stlačit, ale výdechy Zdroje ano, pak zaberou malé místo. A já
jsem viděla Karlose ovládat potrubí. Syčelo to někdy víc a jindy
míň.
Už jsem si vzpomněla, kdo jsem. Vím, odkud pocházím a kam
se musím vrátit.
Kdo způsobil Otcovu smrt a smrt všech ostatních vajec? Nemůžu
přeci Měkké hned soudit. Poznala jsem je a znalost musím
předat Archivu.
Možná, že sondy, které k nám vyslali, nejsou nebezpečné.
Proč by mě tu jinak odchovali?
J. W. Nettles, velitel pořádkových složek stanice, mluví s kolegou u piva
„Bouchlo to v laboratoři na A11. Prošli jsme to s chlapama celý, hele,
mohl bych říct, že tam nezbyl kámen na kameni, teda kdyby stanice
byla z kamení… Našli jsme tam pár lidí, ale… Jako, už jsem něco
zažil, kámo, ale tohle bylo fakt divný. Vypadaly jako… ohryzaný.
Jasně, výbuch s nima natropil svý, ale takovýhle stopy neudělá… Je
to divný. A taky mi bliklo hlášení automatu, že někdo krade evakuační
kapsli. Měl jsem to na monitoru v ochranným obleku. Viděl
jsem to! Ale pak to tam nebylo. Ani ve sběrným hlášení počítače.
Nechápu to. Poslal jsem Drakea, aby ty kapsle přepočítal ručně,
tak uvidím, co zjistí… Jonesovi jsem musel podepsat mlčenlivost,
prej kvůli tajnýmu výzkumu. To by mě zajímalo, co tam zkoumali.
Ať to bylo cokoli, snad se to bude hodit, až na nás ty mrchy jezerský
vyrukujou. Zatím se tam schovávají… Skoro mi připadá, jako by si
nás prohlížely. No, nevím, kam to půjde dál.“