Děsívá panenka

„Mami, já mám strach.“vzlykla blonďatá dívenka a ještě více se přitiskla ke štíhlé ženě, nízké postavy s dlouhými hnědými vlasy a hnědýma očima, kterýma prohledávala pokojík své pětileté dcerky. Něco nebylo v pořádku a ona to věděla. Chtěla hlavně ochránit svou milovanou dcerku, které se nesmělo nic stát. Přeci jen pro ni byla vším, jelikož její manžel Charlie bojoval ve válce, někde daleko od nich. Z police, již měly obě dvě kousek od sebe, spadla jedna panenka a žena sebou trhla. Byla zoufalá, už snad hodinu jí tělem prostupoval chlad a věděla, že byly v nebezpečí. Zatím však nevěděla, v jakém. „Maminko.“vzlykla dívenka a její matka ji pohladila po blonďatých vlasech. „Pšt, Ellie. To bude dobré.“pošeptala jí a se svou dcerou v náruči vstala ze země, na níž dosud seděla. Vůbec netušila, kde nabrala takovou odvahu, snad jen díky své dceři. Opatrně se sehnula a vztáhla ruku k panence. „Maminko, ne!“varovala ji tiše dcerka a zabořila hlavu do jejího hrudníku. Její matka ji ignorovala a zvedla roztřesenou rukou panenku ze země. Ztemnělým a tichým domem se rozlehl výkřik a venku se zablesklo. Panenka, již žena svírala, měla děsivý úsměv a oči široko dokořán otevřené. Byla zašpiněná od krve a její hlas zněl ženě v hlavě.
„Maminko!“vyjekla její dcerka zoufale a rozplakala se, když padla na zemi. Její matka padla na zemi v křečích a křičela. V ruce stále svírala děsivou panenku a naprosto se ztrácela v šílenství. Její křik ustal až k ránu, když skončila bouře a její manžel, voják Charlie, se vrátil domů. Bohužel však v pokoji své dcery našel obě dvě mrtvé. Jeho dcera byla téměř rozsekaná na kousky a jeho žena měla zakrvácené prsty a ústa a oči dokořán rozevřené děšením. Když to zjistila, po pár dnech se ze zármutku oběsil na stromě, jenž rostl na zahradě domu. Lidé od té doby tomu domu říkají „dům šílenství“ anebo též „dům zakletých duší“. Kdykoliv tam někdo vstoupí, ozve se srdceryvný křik a rozpoutá se bouře přímo nad městem. Už nikdy se tam nikdo nenastěhoval.