Posel smrti 3.

„Čas usnout, milá Annabell.“zašeptal hrozivý hlas a blonďatá dívenka, okolo sedmi let, sebou trhla. Začala se rozhlížet zmateně po svém pokojíčku a pokusila se najít toho, kdo to řekl. Dovnitř vanul studený vzduch zvenku a jemný větřík si pohrával se záclonami u okna. Obrovská almara byla zavřená, hračky byly uklizené a všechny knihy byly pečlivě urovnané. Nikde se nenašla ani jediná chybička, i když… V jednom prázdném koutě byla větší tma, než obvykle. Dívenka moc dobře věděla, že tam stála truhla s vzácnostmi, jenomže v kalné tmě poznala, že se tam něco pohybuje. Zajíkla se, když zahlédla pohyb a až ke krku si vytáhla svou peřinu. Vyděšeně koukala do toho kouta a čekala, co se stane. Z kouta vyběhlo ono slizké stvoření, jež zabilo obě její starší sestry, a holčička vykřikla tak nahlas, že se zvíře v polovině pohybu zarazilo a s kňučením padlo na zemi. Holčička na ukňučené zvíře chvíli zírala, ale pak se zamračila. „proč jsi tady?!“promluvila na zvíře a ono na ni pohlédlo. „Odpusťte, má paní, nepoznal jsem vás.“omlouvalo se zvíře a dívenka zalapala po dechu. „Má paní? Kdo jsi a jak se jmenuješ?“tázala se s neskrývaným šokem malá Annabell. Zvíře se uklonilo a zíralo na koberec pod sebou. Mávalo ocasem, takže poshazovalo pár věcí na zemi, včetně květináče s květinou. „Jmenuji se Jaffo a jsem posel Smrti. Tedy váš posel.“představil se Jaffo a Annabell sebou trhla. „Posel Smrti? Můj posel? Vysvětli mi své tvrzení.“přikázala mu. „Vy, má paní, jste ztělesnění Smrti. To vy ovlivňujete chod na této planetě.“řekl Jaffo tím svým hnusným hlasem a Annabell vstala z vyhřáté postele. Přidřepla si k Jaffovi a pohladila jej po šupinaté a slizké hlavě. „Jaffo, zabil jsi mé sestry. Můžeš mi říct, proč?“mluvila na něj jemným hlasem. „Žádala jste to po mně.“odpověděl jí co nejpokorněji mohl. „Žádala? Kdy?“zašeptala Annabell a její hlas zněl děsivě. „Přesně na vaše narozeniny. Teda na slavnost Smrti.“zašeptal Jaffo. Annabell se zamračila a udeřila jej do zad takovou silou, až zakňučel. „Neměl jsi je zabíjet, ty idiote! Byly to mé sestry!“okřikla jej, ale vzápětí jej po ráně pohladila. Sklonila se k němu a do ucha mu pošeptala: „Ale děkuji ti, můj milý Jaffo.“ Změnila se ze sekundy na naprostou chytrou a nádhernou ženou. Teprve pak Annabell zmizela v temnotě, společně se svým milovaným společníkem Jaffem.