Naděje

Chlad se mi roznesl do celého těla a tak jsem se otřásla. Utřela jsem si slané slzy z tváří a pokusila se bolestivě usmát. Vítr do mě narazil a tak jsem se otřásla ještě více. Popravila jsem si rukavice a bílou čepici s chlupatou bambulkou na své hlavě, nadechla jsem se a pokračovala dál cestou hodně daleko, hodlala jsem odejít co nejdále od školy. Slyšela jsem smích mladších dětí, jak na sebe pokřikovaly, ale taky jsem slyšela řev těch starších, těch, co jsem znala. Můj krok se zrychloval, když jsem slyšela jejich hlasy blíž a blíž. Sklápěla jsem svůj zrak k zemi a snažila se být co nejrychleji odtamtud pryč, ale… Něco mě silně uhodilo do zad a já s vyjeknutím padla na zemi. Zadržela jsem slzy a můj sluch zaregistroval jen hlasitý smích všech okolo. Snažila jsem se klidně dýchat a dívala jsem se na silnici pod sebou. Vydechovala jsem a od úst se mi tvořily obláčky páry, zpanikařila jsem. Co se stane teď? Co mi udělají? „Hej, Scarlett, jsi v pohodě?“ozvalo se a já sebou trhnula. Smích utichl a já poslouchala jen kroky. Neopovažovala jsem se vstát, nebo se na ně jen podívat, měla jsem strach. „Joshi, co blbneš?“zastavil toho kluka, který ke mně pravděpodobně mířil, jiný. „Co bych asi tak dělal? Chci pomoct Scarlett vstát z té země. Nevím, co to bylo za hloupý vtip, Evane, ale moc vtipné to nebylo.“opáčil Josh a nastalo napjaté ticho. „Nebo jí snad pomůžeš ty sám?“ozval se po chvíli Josh a já zatajila dech. Evan si povzdechnul a pravděpodobně nechal Joshe být. Ozvala se hlasitá vlna šeptání ostatních a Josh si ke mně přidřepnul. „Scarlett, vstaň z té země,“promluvil na mě konejšivě a já na chvíli zavřela oči. Vážně se tohle děje? „No tak, Scar,“ozvalo se a já se za pomoci svých rukou zvedla ze špinavé země. Stáhla jsem si rukavice a poupravila si své brýle s naprasklým sklíčkem. Stále jsem sledovala zemi a snažila se ignorovat lidi okolo sebe. „Scarlett, neboj se,“řekl Josh, dvěma prsty pravé ruky mi pozvednul hlavu za bradu a povzbudivě se na mě usmál. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo, strach nahradila naděje. „D-děkuju,“vykoktala jsem tiše, znovu si poupravila brýle a podívala se na své oblečení a povzdechla si. „Máma nebude nadšená,“zamumlala jsem tiše, když jsem viděla své rifle, s koleny odřenými a od bláta, bundu taktéž od bláta… „To se vypere,“mávnul rukou Josh a já se na něj podívala. Ostatní z Evanovy party už odcházeli a mě nechali být, zůstala jsem tam jen s ním. „Proč jsi je zastavil? Proč jsi je nenechal dodělat to, co začali?“zeptala jsem se okamžitě a svraštila obočí. „Nikdo si nezaslouží být šikanovaný, a už vůbec ne tolik krásná dívka, jako ty,“pokrčil rameny. „Ukaž, vezmu ti tu tašku,“natáhl svou ruku a sebral mi můj batoh dřív, než jsem stihla něco říct. „Nemusíš mi pomáhat,“řekla jsem a stála na místě, když se on očividně chtěl vydat k odchodu. „Ale já chci,“namítl a otočil se na mě. Sledoval mě jasně zelenýma očima a hnědé vlasy mu rozcuchal vítr. „Proč?“zeptala jsem se znovu a nehnula se z místa. „Byl jsem taky šikanovaný za to, kým jsem byl. A můj mladší bráška taky. Nikdo si nezaslouží dopadnout takto. Nikdo.“řekl a postoupil o dva kroky ke mně. „A už vůbec ne ty,“řekl a natáhl ke mně svou ruku. Nadechla jsem se, přikývla a chytla se za jeho ruku. Moc dobře jsem věděla, jaký příběh ho musel zužovat, aniž by mi něco řekl. Zažil to, co já. A pomohl mi, on mě zachránil. Od toho dne se před můj strach dostalo něco jiného. Naděje.