Váhání

Každým dnem váhání. Váhání nad dalším krokem do budoucna, nad váháním jaké přátele mít, váhání, zda ještě vůbec žít. Váhání, zda neskočit. Byl tolik posedlý tím vším smutkem, který se moderním New Yorkem roznášel, že měl dojem, že on sám je ten smutek. Každým dnem skončil na té stejné hrozné škole, každým dnem byl nucen poslouchat ty lidi okolo sebe, co mají vše, každým dnem nějak trpěl. Jakkoliv. Nenáviděl ty místnosti plné lidí, které ani neznal jmény. Nenáviděl je, protože se i tak cítil sám. Každý večer se vydal na jeden z vyšších budov, úplně na střechu, stál u okraje a přemýšlel, jestli skočit. Jestli odejít a nevrátit se. Ale jak by to mohl udělat své matce? Své mladší sestře? Svému otci? Své nejlepší přítelkyni? Ach ano, chudák Selena. Byla jeho jedinou nejlepší přítelkyní už od plenek. Byla to dívka s bílou pokožkou, modrýma výraznýma očima, plnými téměř rudými rty a havraními vlasy. Byla to taková sněhurka. Byla to dívka, která se o nic nestarala a obvykle chodila v gotických šatech i s riflemi. Byla úžasná a její barevný svět se skládal z černé nebo šedé. Málokdy ji někdo zastihl v barevnějších věcech. To se mu na ní líbilo, dokázala být svá i přes to všechno, co se děje kolem ní. Prostě nádherná a zvláštní zároveň. A byla více méně jeho. Jenomže to přátelství poslední dobou mezi nimi mizelo. Mizelo to všechno… Ztrácel ji, aniž by věděl jak. A to mu ubližovalo nejvíc, vzdaloval se od člověka, který mu rozuměl.
Olíznul si suché rty, naklonil se k okraji střechy a pohlédl dolů na změť aut a lidí a toho všeho zmatku dole. Náhrdelník, který nosil na krku, se mu vyhoupnul ven a klimbal ve větru. Do očí se mu řinuly slzy zoufalství, ale pokoušel se je zastavit. Jak může brečet? Zavrtěl hlavou a shodil ze sebe mikinu. Stál tam jen v černých riflích a bílém tričku, které obepínalo jeho vypracované svaly. Problém toho kluka byl, že byl pohledný, ale i tak si ho žádná z dívek nevšímala. Uměl poslouchat, pomáhal, byl chytrý, sportovec a romantik. Ale ne. Nebyl bohatý. A to ho na tom štvalo ze všeho nejvíc. Nadechnul se, utřel si slzy a jednou nohou stoupnul na okraj střechy. Vnímal jen tlukot svého srdce, který hodlal zastavit, a stále zíral dolů. Poprvé, když tam byl, se mu dělalo z té výšky špatně, ale už si na to zvyknul. Bylo to jeho místo. Zavrtěl hlavou, druhou nohou stoupnul na okraj a chvíli balancoval. Lehce zaškobrtnul, ozvalo se jeho jméno, ale dřív, než se stihl otočit a podívat se na Selenu, padal dolů k zemi neskutečnou rychlostí. Dole se ozývaly výkřiky lidí, ale on jen padal s otevřenýma očima. Byl rozhodnutý. Těsně před dopadem zavřel oči, uvědomil si bolest a pak… Pak nic. Ztratil se v nicotě.



Nezapomeňte, že více povídek (i kratších) najdete na: https://www.facebook.com/pages/Stories-and-Poetry/158061074342221