Zrada

Doporučuji k této povídce pustit tuto skladbu: http://www.youtube.com/watch?v=s5iwPZDgYEg

Pěst chladu a smutku se omotala kolem mého těla a já cítila, jak padám stále níž a níž. Viděla jsem ho. Viděla jsem ho s osobou, která mi odjakživa ničila celý život. Viděla jsem moc dobře, co se stalo. A to on už napravit nemůže. Ne, prosím, to ne. Spodní ret se mi roztřásl a já začala marně lapat po dechu. Oči se mi zalévaly slanými slzami a sotva jsem mohla stát, když se mi celé nohy třásly. Měla jsem dojem, jako by byly z želatiny. „Jak jsi mi to mohl udělat?“zašeptala jsem a on, jako by slyšel má slova, se otočil mým směrem. Byla jsem od něj dost daleko, vlastně od nich, ale i tak mě slyšel, věděl o mně. Čekala jsem na to, kdy se mi podlomí kolena, ale to se nestalo. Místo toho jsem se, částečně znechuceně a částečně zraněně, otočila a rozeběhla se pryč z toho domu. Odstrkovala jsem od sebe lidi, kteří tančili všude možně. Všichni okolo pili, kouřili, bavili se. A smáli se. A já z toho měla dojem, že se smějí mně, jedině mně. Že jsem byla tak hloupá a nechala se oblbnout jedním jediným klukem a myslela si, myslela si…že mě miluje. Rozrazila jsem za doprovodu udivených pohledů hlavní dveře a vykašlala kouř, který se mi dostal do plic. Běžela jsem dál i přesto, že se mi svět motal a sotva jsem skrze slzy viděla na cestu. Otázky se mí vířily hlavou neustále dokola, neustále ty samé otázky. Proč to udělal? Copak mě nemiluje? Copak mi neslíbil, že mě bude milovat, ať už budu jakákoliv? Že mě neopustí? Očividně pro něj nejsem dost dobrá. Neznamenám pro něj nic. A teď se utápím jedině v slzách a sebelítosti, už okolo svého srdce nedokážu vybudovat tu pevnou hráz, která mě před kluky jako je on, chránila. Třásla jsem se, chlad se mi zarýval do těla a slzy ne a ne přestat. V hlavě se mi jevily ta slova, která mi řekl, všechny naše společné okamžiky. To všechno se mi vystavovalo na světlo reflektorů v mé mysli. Už jsem ani díky tmě nevěděla, kde je země nebo nebe. Nevěděla jsem nic, byla jsem zmatená a ztracená. Nevěděla jsem, jak daleko jsem od toho domu, ale tušila jsem, že jsem na silnici. Zastavila jsem se a pak se mi konečně podlomila kolena. Padla jsem na studený asfalt a v tu chvíli se zahřmělo a roztrhly se tmavé mraky, z nichž se o pár sekund později sneslo několik kapek. Někde blízko jsem zaslechla zvuk motoru a lehce zpanikařila. Snažila jsem se vstát ze země, ale marně. Rukama jsem se zapírala o zemi a snažila se zapřít natolik, abych mohla zvednout své prokřehlé tělo. Viděla jsem auto, které se ke mně přibližovalo neuvěřitelnou rychlostí. A já stále byla na čtyřech. Pokusila jsem se ještě jednou pořádně zvednout, co nejrychleji jsem mohla. A když už jsem vstala, oslepila mě zář světlometů a pak mě odrazil silný náraz a výkřik se mi ozýval v uších. Avšak už jsem nevěděla, zda ten výkřik byl můj, anebo někoho jiného. Déšť smyl poslední zbytky mých slz. Ještě chvíli jsem bojovala, snažila se přežít, ale nešlo to. Byla jsem až příliš slabá. A pak-konec. Nebylo nic a já zmizela stejně tajemně, jako jsem se narodila.