Panství - 2. díl

Jako by nevěřila jeho řečem a pohledem začala pátrat po okolí. Hledala pozůstatky naposledy viděných nestvůr.

„Co to bylo Foxi? Abych pravdu řekl, tak nevím, podobalo se to upírům, ovšem to jsou jen smyšlené postavy objevující se v historkách starých, věkem ošlehaných, poustevníků. Sám jsem z toho velice překvapen, můžeme mluvit o štěstí, že žijeme. Pokud by dostali Jaguzu, byli by naše cesty spočítané.“

Fox pohladil Lauřinu vystrašenou tvář a utěšujícím tónem v hlase pravil.

„Nemáš se už čeho bát, zanedlouho někde zastavíme a necháme koně na chvilinku odpočinout. Za nedlouho už spatříme cíl naší cesty. Kéž máš pravdu,“ pronesla tenounce Laura a odvrátila pohled směrem k ubíhající krajině za okny kočáru.

„Pane, támhle v kopcích je vidět sídlo. Netuším, komu patří, ale můžeme zkusit najít útočiště právě tam. To zní jako výborný nápad Jaguzo, zastav se tam a požádáme o trochu vody a slámy pro koně. Potřebují se napojit, melou z posledních sil. V přilehlých lesích panoval podezíravě nepříjemný klid. Klapot kopyt se rozléhal snad na míle daleko. Dlážděná cesta je přivedla před bránu, prozatím neznámého sídla.

„Jaguzo, seskoč a pokus se na nás nějak upozornit,“ pobídl ho Fox. Jaguza poslušně seskočil ze své sedačky a zatáhl za provaz upevněný ke zvonku. Zkusil to ještě jednou. Náhle se otevřelo okénko a zevnitř bylo vidět pár očí, které zlověstně pokukovaly.

„Zdravím,“ pronesl Jaguza.

"Jsme pocestní, potřebujeme napojit koně a pro sebe hledáme místo k odpočinku, můžeme zaplatit,“ řekl a poukázal zlatou minci, jenž vytáhl ze svého koženého měšce. Zelené oči si ho podezíravě prohlíželi a beze slov opět zmizely. Jaguza se otočil k dostavníku a nechápavě pokrčil rameny, když se v tom otevřela brána a cesta byla volná. Za dveřmi nikdo nestál.