Posel smrti 1. a 2.

Rozevřela oči široko dokořán a začala pozorovat světlé okolí, ve kterém se nacházela. Její dech byl horký a na zádech se jí lepil pot. Vlasy se jí díky potu lepily k obličeji a snažila se uklidnit. Čekala, že místnost bude tmavá a ne světlá jako kostel za zimního rána. Čistota okolo ní ji děsila, přeci to nebylo místo, na kterém předtím byla. Anebo ano? Zhluboka se nadechla a hrudník se jí třásl. Vstala z tvrdé země, a co nejtišeji popošla ke dveřím, které byly několik metrů od ní. Zarazila se, když slyšela tiché vrčení. Ohlédla se za sebe a zamrkala očima. Nikde nic. „Haló?“dostala ze sebe a její tělu se sneslo k zemi, jako by byla pouhou hadrovou panenkou. Výkřik se jí zadrhl v krku a prsty zaryla do dřevěné podlahy pod sebou. Svou tvář otočila k další chodbě a oči se jí rozšířily. Na konci druhé chodby byla tma. Jen tma, která však byla zvláštní. Opět to zvláštní vrčení… Něco v temnotě, která od ní byla hodně vzdálená, se pohnulo a ona sebou cukla. Zrádný řev jí proniknul do ušních bubínků a škubnula svým tělem. Blížilo se něco hrozného. Něco děsivého, co nemohl nikdo zastavit. Z temnoty vyběhlo jakési zvíře. Šupinaté tělo černé barvy se lesklo, jak stvoření běželo blíže k ní. Blíže ke světlu. Dívka vykřikla a pokusila se ustoupit stranou, nějak uhnout. Stvoření ji zaregistrovalo a ještě zrychlilo. Nešlo poznat, jakou mělo ono zvíře tvář. Bylo celé slepené a šupinaté. Dlouhý dvojitý ocas a tmavě zelený jazyk vystrčený z tlamy, pokrytý nějakou lepkavou tekutinou. Čím blíž stvoření bylo, tím více dívka křičela a panicky se snažila uhnout z cesty. Zvíře se odrazilo ze země a skočilo na nevinnou dívku, která křičela. Lepkavá tekutina na ni dopadla a objevila se jakási pára. Její obličej začal mizet, a panický křik trhal uši. Ostré drápy se jí zaryly do odhalené kůže, tedy do dekoltu a ramenou. Rudá krev potřísnila obludě obličej a podlahu. Zrůda vrčela a trhala její tělo na maličké kousíčky. Krev, maso… Křik. Stvůra se uspokojovala dívčiným křikem, který však po několika minutách ustal. Její obličej byl pryč, tělo rozdrásané ostrými drápy… Sliny nestvůry dopadly na každou část jejího těla a to po chvíli zmizelo, jak ji tekutina sžírala. V chodbách nastalo ticho a světlo prostoupilo celým tím místem. Stvůra zakňučela, otočila se a rozeběhla se zpět do temnoty, z níž pocházela.





Jen jeden jediný pokus. Světlovlasá dívka, pronásledovaná svým vlastním životem a událostmi v něm. Utíkala hustým lesem přesně za úplňku. Tma, chlad a její hlučný běh skrz les. Tlukot jejího srdce mohl zaslechnout snad každý tvor, včetně jeho. Úplněk zakryla hustá mračna a dívka se zajíkla. Její rudé šaty byly potrhané a zašpiněné od bláta a střevíce už dávno neměla. Na zádech ji chladil studený pot a zoufale se snažila uniknout zvířeti, jež ji pronásledovalo. Jek dlouho ještě zvládne utíkat před svým vlastním osudem? Hluk a praskání větví za ní ustalo a ona se zmateně zastavila. Rozhlížela se kolem sebe a pokoušela se uklidnit svůj sípavý dech. V puse měla sucho a vlasy se jí lepily na zpocený krk. Z ticha, jež ji obklopovalo, jí vstávaly chloupky na krku. Celá se třásla a ze strachu se jí do očí hnaly slzy. Zůstala stát a čekala, co se stane. Moc dobře věděla, že ji odněkud tiše pozoroval a chystal se na útok. Dech se jí zklidnil a už měla dojem, že je pryč, jenomže v tu chvíli se na ni ze zadu vrhlo odporné slizké zvíře z černé hmoty. Dívka vykřikla, když se zvíře ostrými drápy zarylo do jejích zad. Cítila jeho nechutný zápach z úst a ocasem se jí omotával okolo nohou. Dopadla s výkřikem na zemi a zaryla nehty do země, když zvíře zasyčelo. Po zádech jí stékala její vlastní rudá krev, jež se mísila se zeminou pod ní, a zvíře celé nedočkavé trhalo její šaty, zatímco ona plakala a křičela bolestí. Když její šaty byly rozsápané na kousíčky, zvíře něco vykřiklo a s chutí se zakouslo do jejího krku za doprovodu hnusného mlasknutí. Dívka naposledy vykřikla a pak se její oči obrátily v sloup. Slizoun pak rozsápal její tělo na kusy a zanechal mrtvolu ostatní zvěři, která se ho bála. Pak klidně odešel na západ, aby uniknul slunci.