Slzy andělů

„Luci,“usmála jsem se, když jsem viděla, jak má ručky na okně a upřeně sleduje dešťové kapky. „Mami, co jsou kapky?“zeptala se. „Tuhle pohádku už znáš,“zasmála jsem se potichu. „Ale já ji mám ráda! Řekni mi ji ještě jednou!“zaprosila a upřela svá velká modrá očka na mě. „No tak fajn,“usmála jsem se. „jupí!“zajásala, odešla od okna a posadila se na postel ke mně. „Dobře… Kapky deště jsou vlastně slzy andělů…“začala jsem. „Andělů, kteří nás neustále sledují a snaží se nás ochránit… Ale andělé toho taky nevydrží mnoho; ne, když se zamilují do člověka, kterého ochraňují…“vyprávěla jsem jí a očka se jí rozzářily štěstím, protože tuhle pohádku milovala. „Lilian byla jedním z těch andělů… Byla to přenádherná dívka se srdcem ze zlata, když zemřela, stal se z ní anděl… Na starost dostala malého chlapce, který byl věčně v průšvihu a ne moc krásný. Ale když dosáhl dvaceti let… Zamilovala se do něj. Do jeho schopností v boji, lovu; do jeho dobrosrdečné a statečné povahy… Prostě mu rozuměla a věděla o něm vše. Jenomže zákaz pro anděly byl takový, že se za žádnou cenu nesměli zamilovat. Kdyby totiž ano, mohlo by se stát, že zemřou jiní lidé a ten dotyčný, kterého měl anděl na starost, by byl nesmrtelný… Bůh, i přesto, že byl milosrdný, ji nemohl nechat, aby dovolovala chlapci páchat zlo. Musel něco udělat, ale sám nevěděl co… Kdyby zabil ji, musel by najít jiného anděla; anděla stejně s tak dobrým srdcem, nebo by musel zabít toho chlapce… Jenomže to on nechtěl; Liliana by jej nenáviděla za to, co by udělal… A tak se bůh rozhodl. Rozhodl se, že se Liliana stane padlým andělem. Liliana z toho byla nešťastná… Sice milovala toho chlapce, ale nechtěla se vzdát svého života; života, kdy mohla pomáhat. A proto jí Bůh dovolil vrátit se na zem, ale pod podmínkou, že se z ní už nikdy nestane anděl… Ale hvězda. Když Lilian zjistila, že ji ten chlapec nemiluje, chtěla se zabít, ale Bohu jí bylo líto a tak se stala hvězdou na nočním nebi. Ostatní andělé kvůli padlým andělům pláčou, protože jsou to vždy stejní andělé, jako byla Lilian. A proto padá déšť… Jsou to slzy našich andělů a pak na nás dohlížejí i hvězdy na nebi…“dořekla jsem a pousmála se, když už malá Lucka spinkala. Vstala jsem z její postele a vrátila se do obývacího pokoje. Posadila jsem se do křesla, vzala si horký čaj a koukala se ven z okna do noční a dešťové krajiny.