Útržky myšlenek 2.

1.
Seděla u toho potoka a v ruce svírala krk kytary. Ztrácela se v myšlenkách a v hlavě se jí přehrávala určitá píseň. Píseň, kterou jí zpíval a hrál jediný člověk. Člověk, kterého milovala. Pohodila hlavou a blonďaté vlasy, které jí spadaly do půli zad, se rozhoupaly. Prsty položila zlehka na struny a rozhlédla se okolo. Nikdo tam nebyl; jen ona. Její pohled opět sklouznul na struny kytary a začala pomalu hrát. Melodie té písně se rozléhala v okolí a ona se nutila zpívat, přestože ji v očích pálily slzy. Přemohla se a začala i zpívat. Její hlas byl jako hlas anděla a uklidňoval. Z jejího hlasu šel poznat smutek a láska. Ale i přes ten smutek byla šťastná kvůli němu. Kvůli chlapci, kterého doopravdy milovala.

2.
Byla jsem úplně sama… Celý můj dosavadní život. A nijak mi to nevadilo. Jenomže pak přišel on… Přišel on a změnil mi můj život; a já se zamilovala… Ničilo mě, jak flirtoval s jinýma a taky to, jak mě někdy ignoroval, ale kvůli němu jsem dýchala. Kvůli němu jsem žila. I když jsem se trápila s tím, že mě přehlížel, věnovala jsem mu každičkou minutu mého života. Pořád jsem na něj myslela a nemohla bez myšlenky na něj jít dál. Jenomže to byla chyba… Byla jsem zbytečně oslepená láskou, která byla neopětovaná… Moje srdce v podstatě trpělo a já celá taky. Ničila jsem se a snažila se mu dát najevo, jak moc ho miluji. A když už měl konečně zájem… Nechtěla jsem ho. Moje srdce si vytrpělo dost a já se opět uzavřela do sebe. Nechala jsem ho být a učila se žít v ústraní; bez lidí. Vyhýbala jsem se mu co nejvíce jsem mohla a jednoho dne jsem zjistila, že to dělal schválně… A zjistila jsem to díky tomu, že se zabil… Nebyla to sebevražda, byla to obyčejná nehoda. Srazilo ho auto a on na místě podlehl ranám. Byl tam s ním jeho kamarád a poslední, co vyšlo z jeho úst, bylo: „Řekni Beccy, že ji miluju.“ Od té doby jsem se s tím nedokázala smířit… A proto dnes sedím sama v parku… Protože to bylo to místo, kde jsem na něj neustále myslela. Ale nyní už tady pomalu umírám… Kvůli němu; zase…

3.
Moje srdce krvácelo a já měla dojem, že doopravdy. V podstatě ano… Ničilo mě to. Ničil mě ten fakt, že jsem sama. Že žiju bez své nejlepší kamarádky. Úplně sama, bez člověka, kterému bych se mohla svěřit. Nemám s kým mluvit o svých problémech, nemám nikoho… Nemám komu se vyplakat na rameno, když jsem zničená a proto pláču sama. Úplně sama… Polkla jsem vzlyk, který se chtěl vydrat na povrch a vstala z chladné země. Donutila jsem se udělat krok vpřed. Měla jsem na sobě jen obyčejný svetr a bosá chodidla mi chladila země. Trávila jsem svůj čas jen tím, že jsem vzpomínala na staré časy. Časy, které pro mě znamenají tolik… Trhavě jsem se nadechla a utřela si slzy. Černé vlasy mi spadly do obličeje, ale to mě nijak netrápilo. Popošla jsem o kousek dál a rozhlédla se okolo. Byla jsem v bytě sama. Otevřela jsem okno a dovnitř pronikl studený vzduch. Nadechla jsem se, ale vzápětí jsem vykašlala rudou tekutinu; krev. Už zase… Přemohla jsem se a přehodil nohy přes parapet. Postavila jsem se a držela se už jen okna. Vítr mi bičoval červené tváře a já váhala, zda to udělat. Ale pak jako by do mě někdo žduchl a já už letěla vzduchem. Padala jsem na zem a před očima mi probíhal celý můj mizerný život. A pak náraz a nicota… Byla jsem mimo a pohltil mě chlad. Uvítal mě její úsměv a já se usmála taky. Byla jsem jen s ní… S mou jedinou nejlepší přítelkyní.

4.

Obyčejná bílá růže; důvod, proč k té řece chodila. Každé odpoledne si oblékla své sváteční šaty, jež byly z rudobílé látky. Vlasy nechala volně spadat na svá holá rameno a na krk si připla safírový přívěsek; růži. Vždy pohodila vlasy a vydala se lesní cestou; přímo k řece. Většina lidí nevěděla, proč tam chodí, ale nestarali se o ni. Věděli moc dobře, že je to dobrá dívka. Pomalu procházela lesní cestou, jež ji vždy zavedla k řece; k bílé růži. Když došla tiše ke květině, poklekla a začala odříkávat modlitbu. Během modlitby jí tekly slzy po tvářích a vzpomínky se řinuly jedna za druhou. Byla šťastná, ale sama. Ta růže patřila chlapci, kterého milovala. Milovala a ztratila… Ve válce.