Ukolébavka pro Naomi

A bylo to oficiální. Bylo mi na zvracení a zmítala mnou závrať. Doposud jsem si nebyla jistá, ale teď? Jak bych to teď mohla nevědět? Po tváři mi stekla slza, rozmrzele jsem ji utřela a rozeběhla se pryč od nemocnice. Jako bych snad mohla někam utéct.Vždyť je mi teprve sedmnáct, skučela jsem v duchu. Měla jsem chuť křičet, a tak jsem utíkala směrem k parku. Kdo by se v něm teď večer loudal? Plácla jsem sebou na lavičku a rozbrečela se do dlaní.
Když mi poprvé těhotenský test oznámil, že čekám dítě, nebrala jsem to jako jistotu. Stále tu byla šance, že se mohl mýlit. Denodenně jsem se modlila, aby to nebyla pravda. Jenže doktor byl jiného názoru. Jak by se mohl splést on?
A kdo je otec mého dítěte? Byla jsem si jistá na sto procent. Nikdo jiný to být nemohl. Jak mám oznámit tu radostnou novinu svému okolí? Obzvláště svému nejlepšímu příteli? Však to byla jen jediná noc. A vše se muselo takhle ošklivě zvrtnout. Měla jsem jedinou otázku: proč?
Znala jsem svou budoucnost: potrat. Nemohla jsem vychovávat dítě na vlastní pěst v sedmnácti.

Do parku se vloudala hlučná skupinka několika mužů, a tak jsem kvapně vyskočila a utíkala k domovu. Náhle mi vadilo chodit, chtěla jsem běžet. Musela jsem běžet. Seděla jsem dost dlouho na to, aby mi ztuhly nohy. Hodinu? Dvě?
Přeběhla jsem most vedoucí přes řeku a užuž jsem chtěla zahnout do své ulice, když v tom jsem spatřila něco, co mi doslova nahnalo husí kůži. Vykřikla jsem tak hlasitě, že se kočka sedící na sloupku vedle mě rozeběhla opačným směrem tak rychle, jak dovedla.
Ten náraz mi rozbušil srdce. Ten pohled se mi navždy vryl do paměti.
Slečna, postávající na okraji silnice s mobilem v ruce. Auto, které bezpochyby řídil opilý řidič. Dva objekty. Slečna v nepravou chvíli na nesprávném místě. Řidič bezohledný necita. Střetly se.
Bylo to jako v Matrixu. V jednu chvíli bylo vše normální, ale než jsem stihla houknout na dívku, to auto ji podebralo a uhánělo pryč. Daleko od ní. Svíjela se na zemi v bolesti a začínala se pod ní vytvářet kaluž krve. Vytočila jsem číslo rychlé pomoci.
"Jsi v pořádku? Haló?" Dívka se svíjela na zemi. Byla celá od krve. Mohlo jí být sotva dvacet let. "Pošlete sanitu!" Vydávala jsem rozkazy a diktovala adresu. Podle pokynů jsem dívce podložila hlavu svetrem, ale nehýbala s ní. "Jak se jmenuješ? Budeš v pořádku, jsou na cestě."
"Jsi anděl." Její oči se rozostřovaly a zase zaostřovaly. Byl to zvláštní pohled.
"Jak se jmenuješ?" Ptala jsem se horlivě. Byla mi povědomá.
"Naomi." Špitla a pak zavřela oči.
"Vydrž, Naomi. Hned tu budou." Uklidňovala jsem nás obě.

Sanita přijela po pár minutách, které mi však připadaly jako věčnost. Nyní jsem už seděla před jejím pokojem a sledovala, jak doktoři kmitají po chodbách. Stala se nějaká autobusová havárie, tudíž se chodba hemžila zraněnými a vyděšenými cestujícími. Bylo mi úzko. Jako by snad tenhle den nevěstil nic dobrého.
Naomi. Tak nádherné jméno. Nemohla být češka. Nebo snad ano? Během těch tří slov jsem nepochytila žádný přízvuk. Vrtala mi hlavou. Vsadila bych se, že jsem ty rezavé kudrliny už někde viděla. A tak velké zelené oči. Nezapomenutelná Naomi.
Toho dne se o mě nikdo nestrachoval. Nikdo mi nevolal ani nepsal. Nikdo netušil, kde jsem.
Co kdybych to byla já? Co kdyby to auto nesrazilo Naomi, ale mě? Nikoho by to nezajímalo?
Byla jsem rozzuřená. Její telefon se rozpadl na milion kousíčků, takže jsem nebyla schopná dát vědět někomu známému, co se s ní stalo. Mrzelo mě to. Drásalo to mé nervy.

Na nepohodlných plastových židlích před nemocničním pokojem jsem strávila celou noc i další den. Čekala jsem, až mi podají nějaké informace a doufala, že bude v pořádku. Netrápilo mě, že nebudu ve škole. Momentálně mě zajímal víc cizí člověk, než hromada kamarádů ve škole. Momentálně jsem doufala v uzdravení andělsky nádherné dívky, která se mi navždy vryje do paměti.

Informace mi podali až třetí den ráno. Mezitím jsem několikrát navštívila kantýnu a vyslechla si milionkrát tu samou frázi: "Informace můžeme podat jen příbuzným." Mezitím jsem Naomi držela za ruku a čkala, až se probere. Za ty tři dny za dívkou do nemocnice nikdo nepřišel. Ale když onoho dne vyšel třetí den ze dveří lékař, jeho tvář byla bílá jako stěna. Rty měl stažené do úzké čárky.
"Co se děje?" Vyletěla jsem ze své židle. Sledovala jsem doktora. Nikdy jsem se nebála tolik jako teď.
Doktor jen zavrtěl hlavou. Téhle reakce jsem se bála celé tři dny. Srdce se mi zastavilo a z očí mi vytryskly slzy. Takhle jsem nikdy předtím nebrečela. Doktor mě objal a hladil mě po zádech.
"Proč?" Skuhrala jsem mezi vzlyky.
"Byla to vaše kamarádka?" Zeptal se mě, když jsem se trochu zklidnila. Zavrtěla jsem hlavou. "Příbuzná?"
"Ne. Našla jsem ji na silnici, jak leží ve své krvi. Ten vrah odjel pryč, ani se o ni nezajímal." Brečela jsem. "Jmenovala se Naomi."
Lékař mě šokovaně sledoval. "Páni. Za svou kariéru jsem se setkal s lecčím, ale aby někdo ležel tři dny před pokojem cizince?" Zavrtěl překvapeně hlavou a oznámil mi, že její rodinu se ještě nepodařilo kontaktovat. Budou o to usilovat i nadále.

Loučení s Naomi bylo to nejtěžší, co jsem kdy na světě musela udělat.
"Porodím to dítě pro tebe." Zašeptala jsem jí do ucha. Snažila jsem se zapamatovat její každičký rys. Její dokonalý obličej. Exotické křivky a rysy. Naomi. Došlo mi, že nesmím zabít své dítě. Nesmím. Zkrátka nemůžu. Udělám to pro Naomi.

Doma se o mě nestrachovali, rodiče byli právě na Maltě a sestra u přítele. Všechny jsem nakrmila tím, že se učím a jsem doma v pořádku. Ve škole jsem oznámila, že mě přepadla viróza.
Můj život se ale změnil. Od základů.
Když jsem si sedala do lavice vedle Matyáše, srdce mi skákalo tak prudce, jak jen to šlo. Vypadal, že na náš úlet před měsícem zřejmě dočista zapomněl.
"Ahoj." Pozdravil mě vesele a zasedl na své místo vedle mě. "Jak se vede?" Stočila jsem pohled stranou a vyčkávala příchod učitele. Nikdy jsem se na svého neoblíbeného profesora netěšila tolik jako dnes. "Děje se něco?" Jeho tón nabral nádech strachu. "Co se stalo?" Jeho paže svírala mou v silném sevření.
"Musíme si promluvit." Zašeptala jsem, abych neupoutala pozornost spolužáků. Ti ale řešili školní závody a nezajímala je má absence. Nebo cokoliv jiného kromě řešení, jak vyhrát dort.
"Dobře," zvedl se ze židle. "Jdeme." Zavelel a podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Vlekla jsem se za ním ven. Neprotestovala jsem, že přijdeme o hodinu. Posadili jsme se pod strom. Zahlédla jsem spolužáka v otevřeném okně, zmateně nás pozoroval.
"Co se děje, Lauro?" Přitáhl se ke mně blíž. "Mluv krucinál. Jsi celá zelená. Co se děje?" Pohladil mě po zádech.
"Jsem," nedokázala jsem to vyslovit.
"Co?"
"Jsem těhotná, Matyáši." Podívala jsem se do jeho studánkově modrých očí. Vyděšeně mě sledoval. Mlčel. "Čekáme dítě a já si ho nechám. Musím. A pokud to bude holka, bude se jmenovat Naomi." Zvedla jsem se ze země a vydala se k budově.
"Počkej. To mi jako oznámíš něco takového a odejdeš?" Upoutali jsme pozornost procházejících studentů. Otočila jsem se zpět, svíral mé zápěstí.
"Nemusíš se na tom podílet, ale já to malé nemůžu bezcitně zabít. Na to jsem za posledních pár dní zažila krutosti dost." Po tváři mi opět stekla slza.
"Řekni mi to všechno, zlato." Objal mě. "Jasně, že ti pomůžu. Chápu to, ale nech mě promyslet to, ano?" Špital mi něžně do ucha.
Vylíčila jsem mu každičý detail. Čím víc jsem o tom mluvila, tím víc to bolelo. Ale věděla jsem, že dělám správně. Věděla jsem to až v morku svých kostí. Zkrátka jsem to věděla.