Uprchlík

Ponurá noční atmosféra, doplněná dohořívající svící, zaplavuje můj obývací pokoj.
Koukám se ven, skrz prosklenou verandu, trčící z budovy jak nevhodný kus lega.
Jsou dvě hodiny ráno. Nuda postoupila do takové úrovně, že pozoruji proud sněhových vloček, nasvícený pouliční lampu, jak pomalu klesá na mojí zahradu.
Hypnotizující tanec vloček však náhle přeruší cukavý reflex mého těla, vteřinový strach, podmíněná nechutným zvukem mého zvonku... Nefungujícího zvonku...
Tělo se skoro okamžitě zotavuje a na tváři se mi objevuje mělký úsměv. Hlavou se mi derou myšlenky, je to náhoda, že by správce spravil zvonek, kdo zvoní takhle po ránu, až nakonec všechno přehluší jedna velká. Konečně jsem se zbláznil.
Vstanu z pohovky a jdu ke dveřím. Ponechávám zhasnuto, znám svůj byt moc dobře a pohodlnější je pro mě šero ze svíčky.
Otevřu na chodbu, ale nikdo tam není. Nasazuji se tedy pantofle a vybíhám nahoru do přízemí. Z kukátkem se neobtěžuji, nemám strach.
Po odemčení drhého západu mě osvítí. Musí mě znát. Je to sice jednoduchá dedukce, ale buďme realisté takhle k ránu mozek dvakrát rychle nepracuje.
Za dubovými dveřmi vyčkává velmi zajímavá osoba ženského pohlaví. Vlasy bíle, spuštěné až k lopatkám. Očí zbarvené do fialové, vysoká sto šedesát až sto šedesát pět centimetrů, bez náušnic, bez prstenů bez náhrdelníku. Nic než postava ideální dívky zahalené do anticky vypadajícího, bílého roucha.
Jak jí tak prohledávám a studuji, její očí se pořád dívají přímo do těch mých. K mému překvapení se neklepe ani nemá husí kůži.
Moje myšlenky se pomalu začínají schodovat. Ještě pro jistotu pohlédnu za ní na schody, ale nikde žádné stopy. Jsem na devadesát sedm procent přesvědče, že je to halucinace jedno procento nechávám pro trik, druhé pro bytost z nadpřirozenými... pardon, nadlidskými schopnosti. a poslední si vždy nechávám otevřené. Nerad se mýlím.
Ustoupuji z dveří. Tvořím místo, aby mohla dívka vejít a pečlivě sleduji její reakce. Lehce se pousměje, vejde dovnitř a zamíří rovnou dolu ze schodů do mého bytu. Odškrtávám trik, protože nezanechává mokré stopy, její krok je suchý, jemný, dutý. Je bosa.
Zavírám dveře a pouštím se za ní dolu. Přemýšlím jak rozeznat halucinaci od bytosti, která pravděpodobně ovládá telepatii.
Otevřela si dveře. To mě přinutilo ubrat halucinaci pět procentních bodů, ale zdaleka mě to nepřesvědčilo.
Bělovláska se posadila na židli a zase mě pozorovala svými fialovými drahokamy.
Nechtěl jsem začínat konverzaci, koneckonců ona přišla za mnou.
"Mohu poprosit o sklenici vody" V hlase je sebevědomá, a pořád mě pozoruje. Nemám důvod jí nevyhově a tak nalévám dvě sklenice kohoutkové vody a pokládám je na stůl.
"Posaď se." kyne na mě rukou, a uchopuje sklenici vody. Nechtíc se pousměji a sedám si naproti cizinci.
"Proc se nezeptáš?" otázá se když položí nádobu.
Ptá se, proč se nezeptám, kdo je. Ale to by přece ztratily moje myšlenky smysl. I když, mochu se mýlit a tím pádem se čím dál více vzdaluji od pravdy a jedna otázka by to mohla vyřešit, a nebo mám pravdu a jsem blízko.
"Stratil bych zájem." Odpovím nakonec.
"Jak si přeješ." zvedá znovu sklenici, tentokrát jí vypije skoro do dna a přistrčí jí ke mně. Podezřívavě se na ní koukám a pak strčím prst do sklenice ,abych se přesvědčil, zda voda je opravdu pryč a moje hlava na mě nehraje jeden ze svých propracovaných triků.
Je prázdná.
Samozřejmě se mohlo stát, že jsem sklenici nenaplnil a nebo dokonce žádná sklenice vůbec není.
Natáhnu se znovu pro sklenici a snažím se ujistit, že je pravá.
"Jsi paranoidní. Nepotřebuješ vědět jestli jsem pravá nebo jen tvá fantazie." Má pravdu. Jediné co potřebuji je nová zkušenost, kterou dostanu v obou případech.
"Čteš mi myšlenky?" jestli ano, nezávidím jí. Velmi málo lidí chápe moje myšlenkové pochody v uspořádané psané formě, to co se mi děje v hlavě je čistý chaos.
Dívka kývne.
Hlavou mi projede další vlna nekonečných hlasů. Můj koutek se sám od sebe opět nadzvedne a vytvoří mi na tváři úsměv. Myšlenky se přesunují k jejímu tělu jak zvíře ve mě se snaží vykolejit dívku tím, že myslí na velmi tvrdý společný sex.
"Nejsem s téhle kultury. Sex mě opravdu nerozhodí." z jejího tónu chápu, že to není flirt.
"Od kud jsi?" Je moje první skutečná otázka.
"Jsem z jiné části vesmíru." I kdyby mi řekla více, nemělo by to žádný smysl. Ve vesmíru se nevyznám, akorát vím, že je to daleko. Otázka, která ale mohla být jednoduše zodpovězena mě trápila více. Jak a jestli překonaly rychlost světla.
"Cestujeme pomocí teleportace, Překonávat rychlost světla není potřeba." To bylo, až moc jednoduché. Chtíč po vědění mě začal pohlcova. Víc... víc... křičel na mě vnitřní hlas. Já ale zůstal klidný, přece jen to pořád může být halucinace.
"Přišla jsem podrobně prozkoumat tvé reakce. Tvůj způsob chování je ojedinělý mezi vámi, ráda studuji unikáty."
Usmál jsem se. Velmi mě potěšilo nejen, že mě studuje, ale i to že jsem, podle ní, unikát.
Nedalo mi a zeptal jsem se:"Kolik toho o mě víš?"
"Vím toho poměrně hodně... Vím že jsi velmi chytrý na svůj druh, i když to nedáváš ostatním najevo. Rád se necháváš jinými objevit. Vím také, že nemáš partnerku, protože považuješ ženy za nestabilní. Bojíš se jich, poněvadž jim nerozumíš, nenašel jsi žádnou kompatibilní s tvým způsobem myšlení a i kdyby jsi našel tak jí pravděpodobně zavrhneš, protože máš nesmírné požadavky na fyzickou krásu. Vím že máš více masek, které oblékáš. Teď jsi právě v intelektuální masce, vlastníš ještě takzvané "zvíře", které je velmi agresivní a skoro neuspokojitelné a proto ho nepouštíš ven pokud nejsi sám. Je to ten co tě nutí myslet na sex v okolí žen i když ví, že to sám nechceš. Další je blbeček nebo šašek, kterého nasazuješ, když jdeš do společnosti pro pobavení lidí. Dělá tě oblíbeným a nedovoluje ti ubližovat lidem. Velmi podivná je taky tvoje sebekontrola. Uděláš pro každého co mu na očích vidíš, ale sám sebe necháváš hnít. Vím, že tvoje emoce jsou velmi striktně korigovány, nejvíce láska, nevěříš v lásku. Pak vztek ten se také blíží nulové projekci, jediné co si dovoluješ je štěstí a zábava, a to také není plně propuštěné. Bereš děkování jako výmluvu a prosbu jako přesvědčování a proto je prakticky nepraktikuješ. Nerad ovlivňuješ ostatní, protože věříš..."
"Dobře... dobře..." přerušuju jí. "Co tedy chceš?" ptám se trochu rozhozen tím co jsem teď slyšel.
"Chci uzavřít obchod" říká významě. To jsem nečekal, i když to dává smysl, jsem příliš zaujat faktem, že mi sedí v pokoji mimozemšťan.
"Jaký obchod?" tuším něco významného, kvůli takové odmlce. Nebo tak chce jen působit.
"Ode dneška za měsíc přiletí na tuto planetu naše civilizace čítající sto osmdesát tisíc osob a já potřebuji aby jsi připravil vaší kulturu na náš příchod."
"Proč?" Rozumím proč mám připravit společnost na mimozemšťany, ale zajímá mě proč přijede jejich civilizace k nám.
Mlčí...její dech se zrychluje a na ruce jí nabíhá husí kůže.
Nerad dělám někomu nepohodlí...
"Co dostanu já?" ptám se hloupě, abych jí odvedl myšlenky.
"Chtěla jsem ti nabídnout fyzické potěšení, ale je to rozporuplná parketa pro tebe."
Jak zvíře začne tančit a prosit mě o souhlas šašek nesouhlasně mlčí, ale ví, že tuhle bitvu prohrál. Cizinka je moc dokonalá na to abych takovou nabídku jen tak odvrátil..
"Jak se jmenuješ?" čte ve mě jak v knize. Je to zvláštní pocit mít někoho jiného uvnitř.
"Říkej mi Liria, jestli potřebuješ jméno. Naše rasa nepoužívá jména, už hodně dlouho. Telepaticky se vycítíme."
Směs myšlenek v hlavě se opět začne uchylovat k jednomu závěru. Prohrály válku?
Vyhrknu:"Prohrá..."
"Prosím!" přeruší mě "Neptej se..." Ale to už je pozdě. Moje hlava jako mixér začne kombinovat teorie a myšlenky o tom, kdo, jak a proč jsou bělovlasý mimozemšťané.
Snažím se přestat myslet, ale nejde to. Řeka myšlenek se zastavit nedá... Pokouším se myslet na to jediné co mě od toho může odpoutat. Na sex. Beznadějné... cítím se za ní špatně.
"Omlouvám se..." ale v hlavě se mi právě odehrává vesmírná bitva nad jejich planetou.
Je ticho.
Vidím jak Lirie červenají oči a víčka se naplňují, jak hráze slz.
"Pomůže, když odejdu?" Ptám se, ale pochybuji o tom. Liria jen mírně zakroutí hlavou.
"Neprohrály jsme válku..." Pomalu zavře oči, tváře jí zvlhnou pod proudem slz, a zhluboka se nadechne.
Nerozumím. Proč tedy truchlí, Proč nechce slyšet slovo prohra. Co se tedy stalo?
"Neprohrály jsme válku, protože neválčíme. Starší bytosti platí za zabití větší cenu, než jen újmu na svědomí..." opět se odmlčela.
Nechápu... Pochopil jsem pravidlo zabíjení, ale pořád nechápu co se stalo...
"Mechanická rasa, která pomáhala budovat jedním z našich spojenců se vzbouřila, protože jsme je nemohli naučit cestu ve vývoji mysli. Bez jediného varování zničily celou naší planetu. Přežily jen lodě, které byli na výpravě a těch bylo dvanáct o celkovém počtu sto osmdesát tisíc našinců. Okamžitě jsme opustili galaxii a vyhledali svět, na kterém můžeme žít... Nemusíš se bát nikdo jiný od nás neovládá umění teleportace, takže jste tady v bezpečí."
Třese se. Cítím její strach a smutek. City, které vysávají tělo od veškeré energie.
"Chceš obe...?" přeruší mě. "Ano prosím." Oba se postavíme, chvíli si hledíme do očí. Cítím její utrpení, je to nepříjemný pocit v žaludku...brr.
"Tohle jsem neplánovala." Tisknu jí v naději, že napravím svojí chybu. Liria se přestane po chvíli třást,.. Je to příjemné, trochu jiné než s člověkem, ale příjemné, a já přemýšlím, co by asi udělal jiný chlap v mé situaci. Jak by se jí pokusil sundat ramínko od rouna a políbit a kdyby... Zastavím se radši..
Liria povolila a ustoupila. Lekl jsem se, že jsem zase něco provedl, ale ona se jen pousmála.
"Jsi zvláštní..." říká mi. "...a co tím myslíš, že nejsem člověk... jistě že jsem člověk. To, že nejsme ze stejné planety nemusí nutně znamenat, že jste jiná rasa. Vypadám snad o tolik jinak? Jsem ti podobná víc než tví spolubydlící z jihu." No jistě, že je...
"Já to myslel jinak..."
"Vím, jak si to myslel..."
Další vřava myšlenek se najednou shodla...
"Budeme i mi ovládat telepatii?" Jistěže ano, co je to za otázku, říkám si.
"Jistěže ano co, je to za otázku." Odpovídá.
Pousměji se a posadím se na pohovku.
"Pomohu ti seznámit vaší a naší civilizaci, ale budu potřebovat tvojí pomoc." Rozhoduji se nakonec.
"Ale... jen si přiznej, že si užíváš společnost ženy... "
Má pravdu.
"Nemáš pravdu..."
"Jsi paličatý.. to bych od tebe nečekala.
"Jsem zásadový..."
"Jak chceš, nechám se poslat mužského zástupce..."
"To nebude nutné nějak tě přečkám..."
Posadí se vedle mě a zase je chvíli ticho.
"Můžeš přestat číst myšlenky?" ptám se ze zvědavosti.
"Můžeš přestat myslet?" Odpovídá.
Chápu, je to velmi obtížné.
"Měli bychom jít spát."řekne najednou.
"My?" podivím se. Jsem opravdu dětinský v takových záležitostech.
"Pokud mě nechceš vyhodit ven na ulici tak ano... My."
Hodiny ukazuji půl třetí ráno. A já se začínám červenat.
"Ale prosimtě... to jsi nikdy nespal jen tak vedle dívky?" Hlavou mi projedou čtyři různé krásky, vedle kterých jsem spal.
"No tak vidíš..." Vstává a odchází do ložnice.
Tohle je, až příliš divné setkání... Snad nebudu litovat... Vstávám z pohovky zhasínám, kupodivu ještě hořící, svíci a uklízím se za mimozemskou kráskou do ložnice.