Vězení

Dny se zdály delší a delší, a jediné podle čeho měřil čas, bylo střídání stáží. Nedostával najíst ani napít. Nepotřeboval to. Nikdo s ním nemluvil. Vlastně nikdo nemluvil. Nebyl jsi ani jistý jestli kroky, co slyší jsou skutečné, nebo jen halucinace. Uběhl měsíc, uběhli dva. stereotyp byl, až neuvěřitelně přesný.
Osminus převážnou většinu času trávil meditací. Neměl knihy neměl věci neměl nic jen kalhoty, matraci a medailonek.
Po půl roce se ráno probudil. Znuděný, znechucený, chtělo se mu křičet. Měl vztek na všechny a na všechno. Ale udusil to v sobě.
Dva týdny později zaslechl stráže poprvé promluvit. Jeden, hluboký mužsky hlas a jeden pronikavý žensky hlas, se o něčem dohadovaly.
Dvě postavy se s burácením ocelového brnění skácely k zemi.
Ozvaly se lehké kroky. Před Osminovou klecí se objevila Dáli, čtvrtý člen rady.
"Čau brouku... Jak se tu máš?"
Osmina to překvapilo, ale neodpověděl. Nevěděl proč přišla. Měl tu zapomenout. Chtěl tu zapomenout. Ona vždy jen něco chtěla a nikdy to nebylo nic dobrého.
Dáli udělal dva kroky vpřed a bez nejmenšího problému prošla mříže skrz.
Osminus se postavil naklonil hlavu a zadíval se jí do očí.
Nádherně voněla... i když by mu teď voněla každá.
"Přišla jsem se rozloučit."Usmála se rudovláska.
Byla to mrcha. Netušil co od ní čekat.
"Oni ti vyřízli jazyk?" Stála teď jen pár centimetrů od Osmina a provokativně se usmívala.
Osminovi začal stoupat vztek do hlavy a cítil jak mu zatmívá rozum. Značilo to rozpadající se symbiózu mezi člověkem a démonem.
Jsem tu sám moc dlouho. Pomyslel si.
"Neužili jsme si to vždycky? ty můj šampióne."
Ironie ho rozčilovala víc než si byl schopen připustit.
"Přestaň! Co tu chceš?!"
"Ha! Tak ty přece jen mluvíš!"
Povolili mu nervy a zajiskřili oči. Chytl Dáli pod krkem a přitiskl jí ke skalnaté stěně.
"Nejsem tvoje hračka!" řekl pomalu "Co tu chceš?!"
Dáli červenala, ale úsměv jí nepřešel.
"Chci tě jako poslední sbohem, už se neuvidíme." Zašeptala mu druhá Dáli do ucha.
Po chvíli ovládl vztek a pomalu povolil stisk. Nestárla, stejně jako každý člen rady.
"Jak to myslíš, neuvidíme?" Osminus čekal, že z ní vyleze nějaký problém. Nepřišla by se rozloučit ani kdyby to bylo naposledy. Nebyla taková.
Dálí se pořád usmívala... Jinak než před tím, už v tom nebyla ironie... Zvážněla. Slyšel jak jí rychleji tepe srdce.
Měla strach.
"Druhý... vypil nějakou lahvičku..." zčervenala."Přerušil spojení s radou..." její spodní víčko se naplnilo slanou tekutinou."Zestárl za večer..." Skoro se třásla.
Osminus k ní přikročil položil jí ruku na tvář. Nevzpomínal si, že by Dáli měla z něčeho strach.
"Co se děje?"
"Umírám...celá rada umírá." zašeptala a po tváři se jí spustila slza.
Osminus slzu palcem setřel.
"Tak to ti je tak pětadvacet...máš čas,.. na rodinu. zestárneš a třeba zmoudříš..." Snažil se povzbudit
"Ještě mi nekrvácela." Objal jí.
Neumírající nemohly mít děti. Ženy ztratily periodu a mužské sperma bylo bezcenné.
Chvíly mu trvalo než pochopil co myslí. Věděl že Dálí s muži nešetřila a tak se opatrně zeptal: "Jsi těhotná?" čekal by jí štastnější.
"Je to půl roku..." A ona byla pořád vyhublá.
Bylo ticho, Osminus cítil jak mu po hrudi stékají kapky slz. Přejela mu rukou po hrudi.
"Pečeť se ti hroutí." zamumlala.
"Cítím to..." odpověděl.
Pečeť byla černé tetování po pravé pulce těla, které spojovalo démona z člověkem. Měnila se, ale nemohla zmizet úplně a nemohla přejít přes polovinu.
Posunul Dáli od sebe zahleděl se jí do zarudlých očí.
"Neumím tě vyléčit" Mohl by... kdysi ale teď už ani neuměl rozžehnout svíčku.
"Nepotřebuji abys mě léčil." Naklonila se a snažila se ho políbit. Osminus se však uhnul.
"Nemohu ti dát dítě." řekl zmateně.
"Řekl jsi mi, že démonů to mají jinak a každý sex končí dítětem i když je to sebevíc nemožné."
"Ale každý neumírající sil* je zbaven možnosti potomstva. Smrt a smrtelnost je jediný lék." Citoval slova z kniho o stvoření ostrova.
"Ale... ale my umíráme..." zašeptala.
Osminus cítil jak se chvěje.
"Jsem nesmrtelný svým původem..."
Byl synem jednoho ze šesti strážců magie a to pro jeho krev znamenalo nesmrtelnost. Ona to věděla, jen si to nechtěla připustit.
"Alespoň to zkus... Prosím." řekla a políbila ho.
Tentokrát se nebránil.


"To nebylo tak hrozný." konstatovala po aktu Dáli. Vypadala spokojeně. Ležely nazí na matraci.
"Popravdě mi to bude chybět." a klepala mu při tom prsty na hrudník.
"Nechci ti brát iluze, ale měla bys asi zkusit i něco jiného."
"Ale já už všechno zkusila." Zabrblala.
Ominus si povzdechl.
"Byla jsi v kostele?" Nedokázal si jí tam představit.
"hmm..." zamumlala.
Zaraženě se na ní zahleděl.
"Byla jsem i u druidů, u dryád, u šamanů a jestli tohle nevyjde tak půjdu k upírům."
Osmina zarazilo s jakou vážností to řekla.
"K upírům? to nemyslíš vážně!"
"Ale no tak. Ty jsi byl s upírem pár let a nějak tě to nevytrhlo." Osminovi nevadilo, že její tělo umře a díky krvi se bude udržovat naživu po dlouhou dobu. Upíři byli nenáviděni každým a jejich průměrná délka života byla o polovinu kratší než u lidí.
"Ano a taky umřela."
"A co mám asi podle tebe dělat?! Neplodím a umírám. Mám prostě dělat jako by nic a nechat mojí krev vymřít?!...Šla bych klidně i k pekelný bráně kdybych nevěděla jak by to dopadlo..."
"Byla jsi u alchymistů?" Napadlo Osmina.
"Ty jsou úplně k ničemu... Ano byla..."
Povzdechl si. "Znám jednoho... řekněme... lepšího alchymistu."
Dalí se zvedla na lokty a odhalila své poprsí. "Jak lepšího?" zajímalo jí."
Osminus byl však zahleděn na ňadra a hlavou mu lítala myšlenka, že jsou to poslední, která uvidí než zapomene.
Plesk! Ozvalo se jak mu Dalí vrazila facku. "Tady mám oči!" zachechtal se a odpověděl.: "Jmenuje se Unerogi, naposledy jsem jí viděl v Ozuně." To bylo velkoměsto proslavené gladiátorskými zápasy.
"Jak moc je dobrá?" Pochybovala dálí.
"Nenašel jsem lepší... Neříkej jí, že mě znáš nebo by to mohlo dopadnout špatně. A to myslím vážně."
Dalí vstala v celé její kráse a začala se oblékat. Uvědomil si, že nechce aby odešla. Změnila se víc než byl schopný uvěřit.
Když byla oblečená ve své hnědé róbě, chytl jí za ruku.
"Ještě půl hodinky tě nezabije." řekl a stáhl jí k sobě.
Díval se jí do oranžových očí a viděl úlevu, naději a šanci. Sklonila se k němu a on se usmál. "Mám radši tvé nové já." zašeptal.
"Sbohem Osmine, možná se potkáme v příštích životech." Pošeptala mu do ucha a rozplynula se.
Stála za mřížemi s tím jejím šibalským úsměvem, ale démon se nerad nechával odmítnout. Osminus cítil jak to v něm vře. Neměl proč se bránit a tak se nechal přemoci. Zezlátli mu oči zčernala kůže a místo vlasů plápolal černý stín.
Jedním mocným skokem přistál na kleci, ta zaburácela, ale nepovila. Chytl Dalí a Mačkal jí na klec. Nevypadalo, že jí to vadí. Dala mu ruku za hlavu a přitiskla mu ústa na čelo.
"Sbohem, budeš mi chybět..." Pustil jí a překvapeně zamručel.
"Nezmiňuj se o mě." zopakoval se hlubokým hlase.
"Slibuji." řekla již zpoza rohu.
(*Sil je výraz pro každého obyvatele ostrova "Silthium" Nahrazuje výraz člověk lidé apod. Silthium je ostrov o velikosti Grónska na kterém se odehrává tento příběh.)