Uprchlík II.

"Co?" Ptám se rozespale smějící se dívce sedící u stolu naproti mě.
"Nic" šklebí se dál.
"Tohle je opravdu otravné... Proč já ti nemůžu vidět do hlavy?"
"Proč se vůbec ptáš, vždyť znáš odpověď."
"To byla řečnická otázka." brblám pořád rozespale.
"Však já vím."
Hlava mi po ránu pracovala ještě hůř, než v noci. Zavřel jsem na chvilku oči, aby mě přešly pálit, ale za pá chvil jsem se propadl do temnoty bez myšlení a vědomí. Kolem mě se pomalu začali tvořit obrazy a zvuky, ale já je nevnímal.
Nicota zahalila mojí mysl
"Ahoj" objevila se přede mnou bílá paní a vedla mojí bezmyšlenkovitou duši pryč.
Znám ji... jak zaostřím začne se na mě šklebit Liria:"Neusínej."
škubnu sebou, jak moje vědomí najde cestu zpět do těla.
"Proč ne?" mumlám a znovu zavírám oči.
"Mysl je ve spánku bezbranná."
"Ano? a proč?" brblám
"Vědomí, které vlastní vzpomínky je mimo tělo a celá tvoje mysl je volně přístupná."
Spal jsem vedle ní celou noc. Proč jí to zajímá teď? a poč se pořád tak směje? Něco objevila.
"Na co jsi přišla?" Ptám se.
"Máš silnou empatii."
"A co je na tom tak směšné?"
"Intelekt všeobecně hládne po neobyčejných, silných, mocnářských zkušenostech, jako jsou nadvláda, vražda, mučení a celkově moc jako taková. Um vcítit tyto pocity potlačuje."
Neumím ublížit. Neumím se ani hádat.
"Na tohle po ránu nemám, jdu si napustit vanu." Vstávám a odcházím do koupelny.
"Můžu se připojit?"
"Ne." Vyhrknu, ale hlava křičí opak.

"Proč mi tohle děláš?" ptám se, když už ležím v napuštěné vaně. Liria stojí u zrcadla a prohlíží se:"Proč dělám co?" Ptá se udiveně.
"Proč mě tlačíš." Něco na mě chystá.
Z neznáma vytáhne bílou gumičku a plete si vlasy do drdolu.
"Protože, jsi si vybudoval takovou vysokou zeď kolem tvých citů, že si tě každý mylně vykládá jako apatyka a netlačím tě, jen tě směřuji."
"Chceš mě převychovat?" ptám se podezřívavě?
Liria se na mě otočí a s údivem a jemným pobavením se ptá:"Ty se bojíš?"
V horké vaně mi mráz přejede po zádech a stáhne se mi žaludek. Ano bojím se. Bojím se, že když se ledová kra roztaví, moje mysl bude bez braná proti okolí, bojím se, že když ji pustím dovnitř, že mě roztrhla na kusy, jako jsem se bál všech před tím, bojím se sám sebe, co se stane, když někdo zabije moje tak ochraňované city a zůstane jen sžírající prázdno , krvelačná stvůra a chtíč dobyvatele, ale neodpovídám.
"Jsi paranoidní." Opakuje se klidně.
"Jsem opatrný." Nenechám se jen tak odbýt. Pravda možná to trochu přeháním.
Vycvakne obě ramenní spony, roucho se svine na zem a přede mnou se objeví až přespříliš dokonalé křivky ženy. Vize sice potěší oko, mysl však vítězí a nenechá se uchlácholit.
Dívám se jí do očí a čekám co vymyslí dál. Ale ona jen stála a pozorovala moji bezmyšlenkovou mysl.
"Co po mě vlastně chceš?" Ptám se, protože začínám pochybovat o jejím původním úmyslu.
"Však víš... je to složité..." řekla a zapletla se do mé lázně.
"Jsi studená." Nevím proč se tak divím, však je to mimozemšťan.
"Jsem původem z jižního pólu, proto taky nemam skoro žádný pigment." Tohle téma mě zajímá a tak se nechávám jednoduše svést.
"Jak dlouho vám trvalo nás najít?" Napadá mě nekonečně otázek. Ani nevím jakou položím další.
"Necelé tři měsíce. Jeden měsíc jsme prohledávali jednu galaxii."
"Proč jste se neusídlily na nové planetě?" Zvědavost mě požírá zaživa..
"Stavitelé a inženýři málokdy opouštějí planetu. Zbylo nám jich pouhých deset a jsou poměrně nezkušení. Většina naší posádky jsou výzkumníci, pozorovatelé doktoři a diplomati."
"Jak probíhá vaše cestování?" Skoro zapomínám na fakt, že je se mnou v lázni nahá žena.
"Cesta do soustavy je okamžitá. Prozkoumání na stopy života trvá necelou vteřinu. Zkoumat zda je život dostačující pro nás zabere různě, od pár minut, po týdny... Jestli nás odmítnete budeme muset cestovat dál, ale docházejí nám zásoby tak se tu doplníme..."
"Jaké zásoby?" zbystřím, ale Liria se zasměje a cákne na mě.
"Jen vodu pro nás a slanou vodu pro cestování hlupáčku. Za co nás máš?"
"Vám funguje teleportace na principu slané vody?" Nestačím se divit. "Co je to za lodě?"
"To že žijeme jen o vodě tě nepřekvapuje?"Popravdě nepřekvapuje." Lepší bude, když je uvidíš na vlastní oči."
"Jak dlouho jste před námi?" Snažím se selektovat jen důležitější otázky.
"To se nedá tak úplně říct, vy jste spíše technická civilizace a pravděpodobně se i tak budete do budoucna vyvíjet. My jsme více "Bio" ale je to přibližně dva, až čtyři tisíce let." Zklamání mě zasáhlo vší silou. "Dva tisíce let..."
"Nevím čemu se divíš, většina z vás na život mimo vaše planetu nevěří, další zase věří, že je zachrání stvořitel a jdou vstříc svému vyhubení. Vládnou vám podvodníci a lháři a spory řešíte konfliktem. Ani by mě nepřekvapilo kdyby jste se vyhubili sami, ale to všechno víš, jen sis to nespojil" Nevím co mám říct. Stydím se za nás.
"Ale pořád jste si vybrali nás. Proč?" Je to celé divné.
"Není moc z čeho vybírat. humanoidi nejsou tak rozšíření."
"Ale u nás v galaxii jsou další Lidé." Jednou jsem zaslechl jednu povídačku.
"Je to složité..." něco tají, slyším to v jejím hlase a ona to ví, je to špatný lhář.
"Co pořád schováváš?" Nemám rád, když mi někdo lže.
"...Nemůžu... nemůžu ti to říct... ještě ne... ještě to moc bolí.." oči se jí naplnily a při prvním mrknutí spadly dvě kapky horké rosy přímo na její hruď.
Cítil jsem ohromný nával smutku, který se dral skrz žaludek nahoru, až pohlcoval hlasivky.
chtěl jsem se omluvit, ale nešlo to, nemohl jsem mluvit. pohladil jsem jí alespoň nohu, která byla pokrčená vedle mě.
"Mohu nějak pomoci?" Pohled na ní mě ničil. Cítil jsem se bezmocný.
Chvíli bylo ticho, nic neříkala a jen koukala do prázdna.
"Mohl bys..." zašeptala nakonec potichu."... můžeš si se mnou rozložit smutek, který v sobě nesu... Mohlo by ti to ublížit."
"Co pro to musím udělat?"neváhal jsem. Jestli jí to pomůže, udělám to a nevadí mi, že jí znám pár hodin...
zase se pousmála "Bude to nepříjemné víc, než si dokážeš přestavit."
"Mám rád nové zkušenosti." Oponuji.
"To co jsi cítil je jen malý zlomek toho co bych ti přenechala."
"Zvládnu to." Doufám...

Stojíme naproti sobě v obývacím pokoji. Jsem jen v ručníku a ona má můj župan.
"Nejdříve se potřebuji z tebou propojit." Zajímavé.
"Nadechni se... a pomalu vydechni... a teď zavři oči... věř mi... Uvolni se..." Cítím její ruku ve vlasech, jak mě táhne blíže k ní. snažím se rušit podvědomí odpor, ale nejsem zcela úspěšný.
"Věř mi" šeptají její ústa. Cítím její dech na mém obličeji. Věřím jí...Snažím se... I když si nejsem jistý, jeslí nedělám chybu.
Posune mě ještě blíže, až se nakonec střetnou naše čela, hlavou mi pronikne tlaková vlna, až ve mě škubne.
"Šššš.." uklidňuje mě.
Najednou vidím světlo a z něj slyším zvuky. Nemohu je rozeznat jsou to jenom zvuky...Po chvíli utichnou a světlo se začne měnit v postavu. Je to bílí obrys. a šeptá na mě:"Slyšíš mě?"
"Jistě" odpovídám radostně a projede mnou divný pocit.

"Tvoje opevnění mě již nebrání...Dotkla jsem se tvé duše, vypadá velmi staře..." Nejsem starý.
"Jak to myslíš?" Nevěděl jsem, že duše má věk.
"Zkus na to přijít sám..." Chvíli se odmlčela. Napadlo mě asi tisíc věcí, ale žádná nebyla dokazatelná.
"Až budeš připraven řekni..." Spokojeně se usměji. "Můžeme.." Jsem nervózní i vzrušený.
Pozvedne pravou ruku a umístí její dlaň před mé srdce. "Začátek bude nejhorší... fyzické přenášení je několikanásobně silnější..." Vypadá nervózně.
"Tak šup..." řeknu a usměji se.
Kývne a položí ruku na hruď. Projede mnou křeč, jako elektrický šok z defibrilátoru. Stáhne se mi žaludek, plíce i jícen, nemůžu ani dýchat ani křičet. Křeč ne a ne povolit, rozmazává se mi zrak. Podlamují se mi kolena a já padám do kleku na zem. Slzy vyhrknou a celé tělo se škube jak bouře. Mísí se ve mě pocity nenávisti beznaděje smutku bezmoci a strachu. snažím se držet alespoň v pokleku,.. bezvýsledně lapám po dechu, nikdy jsem si nemyslel, že smutek může být tak hluboký. "...Omlouvám se..." ozývá se někde z dále plačící žena"...Na mě se dívej!..."Naléhá... nevnímám jí, nemohu. Před očima se mi zatmívá a já padám na pravý bok.
Slyším jen:"Néé... co si to provedl... proč jsi si vzal všechno...Zůstaň se mnou!" Hlas se vytrácí do ztracena... Slyším své srdce, jak přestává pomalu tlouct... Přehrává se mi pár let stará vzpomínka, jak se mě Jessie ptá:"Kdyby jsi umíral a vedle tebe umíral cizinec. v ruce bys měl lék na sto dalších let života a mohl bys se rozdělit z cizincem co by jsi udělal?"
"Daroval bych sto let cizinci." odpovídám znovu bez zaváhání.
"Musel jsem."Jsou moje poslední slova, která však nedosáhnou cíle, jak se moje vědomí vytrácí... čas a prostor pozbývá významu a moje duše nachází stvořitele...