Autobiografická částečně veršovaná povídka

Záměr toho proč se narodíte a ten důvod na světě si prostě splníte. Člověk se prý nenarodí aby trpěl, ale skutečnost bývá někdy jiná. Erik vstoupil do života levou nohou, nebylo to smůlou pouhou. Tenkrát ani nehnul brvou. První zážitek co si pamatuje byla bolest na intimních místech. Nevěděl co se děje. Vše se poté vyřešilo operací, stále se mu to doteď vrací. Další zážitek byla spála a následná hospitalizace na izolaci. Tatínek mu mával přes stěnu, byla to jen část jeho problému. Tenkrát to bylo dítě a nevědělo to dítě, co se stalo i dělo. I rodiče to nejspíše děsně sral.. V tomto ranném dětství neměl žádné štěstí, měl na sobě nejedno klíště, nikdy nevíte co se stane příště. Škoda, že si nepamatoval minulý život, třeba by to byla odpověď proč se to děje a pro jeho rodinu i jeho existovala nějaká naděje. Doktoři dělali co mohli, ale na co se vlastně tenkrát zmohli?! Erik navštěvoval i logopedii a řeč se naučil krásně, dneska skládá i verše, které vypadají jako básně. Nejhorší na tom je, že si to odmalička pamatuje a někdy svědomí zpytuje, protože to byl rváč a to doslova. Nesnášel odmala doktora. Jeho inteligence byla vysoká, ve škole odmala zářil, ale učitelky nemiloval, napadal a iritoval. Věděl, že dělá něco špatně, problémy a drzost měl nechat v šatně. Někdy působil až trapně. Rodiče se mu to snažili vracet, ale na některých dovolených začal zvracet. Jeho talent na dopravní soutěže neznal hranic jenomže to mu bude jednou na nic. Dařilo se mu hodně i v zeměpisu i dějepisu, někdy byl lepší než učitelka. Myslel si, že mu patří celý svět, hrál tenis, jezdil na kole, babičky mu platili všechny výdaje. Svoji lásku nemohl mít a mohl si nechat o lásce je snít. Jednoho dne ho odvezla "rychlá" a to s bolestmi břicha. V nemocnici si myslel, že umírá. Vybavil se mu celý život a prostě jednoduše brečel z toho by se nejeden člověk věšel. Po půl roce se z toho jakž takž dostal. Znovu začal hrát stolní tenis. Snil o tom, že bude mít holku a půl zdraví, někdy se snad za ním jeho kamarád staví. Do školy dál chodil, aby rodičům příkazy i jejich představy plnil. Moc mu to nešlo, slzu tam ronil. Nikdy nepochopil proč se to děje, vybral si most a prostě skočil, tělo v té hluboké řece smočil. Naštěstí to přežil a následky z toho neměl za to se může modlit. Poděkování patří lidem kteří ho neopustili, nezlomili nad ním ochranou hůl, i když mohli říci "je to vůl". V tomto příběhu je pořád naděje. Nyní žije mezi Vámi, navštěvuje různé krámy, hraje ligu ve stolním tenise, chodí do práce. A Vám děkuje, že tohle vůbec čtete, udělejte si názor na něj, ale nebude to v jedné větě.