Poučná, vzpomínka..

Narodíte se a nevíte co se děje, vkládáte do života naděje, ale přijde nemoc kterou nelze přemoc, přesto se snažíte žít důstojný život, prožít lásku, dát ledacos v sázku. Vystudujete školu, najdete si i někdy skvělou holku, chodíte na výzkumy, hrajete ligu, ale slyšíte něco tak hnusného o čem se nedá psát. Přesto jste nuceni žít dál, snažit se něco dělat, chodíte na brigádu. Každý den vnímáte tu bolest, ale i něco hezkého něco co Vás naplňuje. Prožil jsem krásnou lásku, když mě bylo 20 let zabírali mi léky, myslel jsem že, je vše v pořádku píšu to teď na řádku. Ta paní už není mezi námi, co mě milovala. Byla fakt skvělá. Byl to to takový anděl. Hodně jsem se milovali, byla to láska, vášeň, něha, touha. Ale přišel konec ouha. Teď už zbyly jen vzpomínky, vodopád co dopadá na kamínky. Zůstali jsme přátelé až do její smrti. Někdy si říkám, život už nemá cenu, chci znovu prožívat lásku i něhu. Právě teď, aby někdo přišel napsal a mě se prostě v životě i lásce zastal. Přijde prostě zpráva, uvidíme se zítra, zítra budu mít schůzku. Budu mít rande, takové krásné bude. Je to možné vůbec ještě zažít. V dnešní době, aby se potkali lidé kteří se do sebe zamilují, i když mají problémy, i když je jeden zvláštní. Ale jak o mě prohlásila kámoška mam mega srdce, které ale bije smutně. Přátelé co to zde čtete, toto oslovení píši v jedné větě, určitě to není povídka, je to jedna krásná vzpomínka, život stojí za to žít, i když nevychází podle představ. Nechci opomenout sílu přátelství bez toho bych zde nebyl, mam spousty skvělých přátel. Můžu se na ně spolehnout, můžu je i obejmout.