Dnes..., včera..., před...

Po krásném odpoledním uvolnění, jsem si pustila film na Netflixu film Zranitelná srdce..., poplakala jsem si... Uvědomila jsem si, vzpomněla na situaci po útoku na "dvojčata"..., na své naprosté rozhození..., prázdno...
Já si to "vyřešila" tak, že jsem se stala dobrovolníkem...(můj život to posunulo neuvěřitelně!), ale dnes jsem si při sledování filmu, připomněla povídání v práci, kdy sněmovna odsouhlasila nasazení našich vojáků a kdy, na mou blbou otázku, kdo by se z nás taky přihlásil do "služby", si většina "ťukala" do čela, či na mě vyvalovali oči..., někteří se i smáli...
Připomněla jsem si, kdy Američané, jak v první světové válce, tak ve druhé, sebrali, ač neohrožováni, opustili přítelkyně, manželky a...
A šli na smrt, či vážná zranění, nebo "jen" trauma z bojů...
"My", kdy naposledy jsme se postavili, s vidinou konce, ale prostě postavili?
Toto nám chybí neskutečně..., a přitom si připadáme "chytří", rozumní (to přeci nemá cenu..), ale spekulujeme, proč to jiní dělali (a u určitě se ziskem, v jejich prospěch). Úplně nám uniká, že někdy je zásadnější "shořet", riskovat, bojovat..
Proto máme rádi Cimrmana..., nevěříme..., proto to u nás vypadá tak, jak vypadá...
Smutné...