Arónie.

Již třetí den očesávám a stále není konec… Takovou úrodu jsem ještě nezažila… Rozdávám, co to jde, ale stále toho mám tolik… Vůbec nevím, co s tím… Šťáva, marmeláda, ale nejsem tady na to vybavena. Nezbývá, než udělat koláč a otevřít rum… Dávám je do sklenic, přiměřeně cukru a rumu… Doufám, že mám dostatek sklenic…, a rumu…, nebudu s ním šetřit… Někdy mám pocit, že bez „pomoci“ by se ten „svět“, nedal vydýchat…
Těch černých kuliček je tolik…, neuvěřitelné…, kdyby se tak proměnily v peníze…, to bych byla bohatá!, odletěla bych na pustý ostrov, tam bych byla jen já a omladina, jej, to by se mi líbilo..
Ptáčci tady prostě nejsou, jinak by byl keř již dávno bez plodů. Co se sakra děje? Kde jsou?
Kam odletěly? Před čím? Nebo na lepší místo? Kde to je?
Prostě to nechápu, je mi z toho podivně… Samá otázka, furt otázky a žádná odpověď…
Možná odletěly do měst..., tam mají spoustu jídla..., kontejnery jsou plné..
Unavuje mě to…
Chci vrátit čas…
Chci být mladá, chci svítit, zářit, těšit se na rande…
Chci milovat…
Chci být milována...