Kdysi jsem milovala Vánoce - dnes je to můj den smutku

Kdysi jsem milovala Vánoce. Patřila jsem k těm ženám, které začínají zdobit domov už v listopadu, které si od rána pouštějí vánoční písně, pečou sladkosti, připravují crème caramel a vybírají dárky s dětským nadšením.
Ale před dvěma lety, přesně 24. prosince, se můj život rozpadl. Od té doby pro mě toto datum nemá nic společného se svátkem, s teplem ani s rodinou. Je to otevřená rána, která se nehojí. A je mi jedno, kdo mě soudí — nenávidím ho. Nenávidím hudbu, světla, úsměvy a přání „Veselé Vánoce“. Pro mě znějí jako výsměch všemu, co jsem ztratila.
Ten den začal úplně normálně. Moje maminka přišla brzy, aby mi pomohla s přípravami. Můj bratr byl šťastný — koupil si nové tenisky a chtěl na rodinné fotografii vypadat dobře. Můj manžel se pohyboval po kuchyni, pouštěl hlasitou hudbu a vyprávěl hloupé vtipy, jako vždy. Dům voněl jídlem. Byly plány. Byl život.
Kolem sedmé večer jsme si uvědomili, že nám chybí pití. Nic důležitého, jen něco rychle dokoupit. Nabídla jsem se, že půjdu já, ale maminka mě zastavila a řekla:
„Ne, dcero, ty zůstaň. My půjdeme a hned se vrátíme.“
Bratr nadšeně navrhl, že bude řídit. Můj manžel souhlasil, aby se ještě podívali, jestli není potřeba koupit něco dalšího. Mělo to být jen krátké vyřízení. Deset minut. Jen deset minut.
Dívala jsem se na ně z okna. Všichni tři se smáli. Maminka držela kabelku pod paží, bratr mával z auta a manžel rychle zavíral dveře. Netušila jsem, že je to naposledy, co je vidím živé. Nebylo žádné rozloučení. Žádné tušení.
Uplynulo patnáct minut. Pak dvacet. Pak třicet. Psala jsem jim — bez odpovědi. Volala jsem manželovi — nebral to. Volala jsem bratrovi — telefon byl vypnutý. Maminka, jako obvykle, neodpovídala, protože si telefon téměř nikdy nenabíjela.
Začala jsem cítit zvláštní neklid. Ještě to nebyl strach, spíš nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Několikrát jsem šla k oknu. Nic.
Po čtyřiceti minutách někdo zaklepal na dveře. Ale nebyli to oni.
Byl to soused. Bledý, s třesoucím se hlasem.
Řekl jen:
„Stala se nehoda… myslím, že se týká vaší rodiny.“
V tu chvíli mi doslova došel vzduch. Podlomila se mi kolena. Držel mě, abych nespadla. Nějak jsem se dostala na místo, kde se shromáždil dav. Sanitky, zastavená auta, křik, chaos. Hledala jsem jejich tváře. Jejich hlasy. Jakýkoli náznak.
Nedovolili mi se přiblížit. Slyšela jsem jen, že všichni tři jsou ve vážném stavu. Že je odvezli do nemocnice.
Jela jsem za sanitkami jako ve snu, jako bych neměla vlastní tělo.
V nemocnici ani nevím, jak jsem se tam dostala. Někam jsem si sedla. Řekli mi, abych se uklidnila.
Uklidnit se?
Jak se má člověk uklidnit, když celý jeho život leží na nosítkách?
Nejprve vyšla lékařka. Řekla mi, že maminka to nezvládla. Že udělali všechno, co mohli. Neplakala jsem. Nereagovala jsem. Prostě jsem tomu nerozuměla.
Pak přišel jiný lékař a oznámil mi, že zemřel i můj bratr. Slyšela jsem jen tikání hodin na chodbě. Nic jiného.
A o půl hodiny později — třetí lékař.
I můj manžel.
Třikrát.
Během méně než jedné hodiny.
Na zbytek si nepamatuji. Jen to, že mi dali jejich osobní věci v průhledných sáčcích. Že jsem musela volat dalším příbuzným a nenašla jsem slova. Že zatímco město slavilo, já podepisovala dokumenty, odpovídala na otázky a snažila se nezhroutit.
Té noci pro mě Vánoce přestaly existovat.
První měsíce byly peklo. Spala jsem v oblečení svého manžela. Budila jsem se s pláčem. Židle, na které maminka sedávala při vaření, mě bolela jen pohledem. Vstoupila jsem do bratrova pokoje a nemohla jsem dýchat. Domov byl plný stínů. Nebyl kout, který by nebolel. Všechno byla bolest. Všechno bylo ticho. Všechno bylo prázdné.
Když přišel další prosinec, lidé mi říkali, ať se „trochu rozveselím“, „postavím si alespoň malý stromeček“, že „maminka by si nepřála, abych byla smutná“. Každá taková věta mě zraňovala ještě víc.
Jak slavit den, kdy jste ztratili ty nejdůležitější lidi ve svém životě?
Jak poslouchat vánoční písně, když při každém světle slyšíte v hlavě sirény?
Dnes, o dva roky později, 24. prosinec není svátkem. Je to smutek.
Ten den si oblékám stejné volné pyžamo, zatahuji závěsy, vypínám telefon a zamykám se. Nerozsvěcuji světla, nekupuji výzdobu, neposlouchám hudbu. Ne proto, že bych chtěla žít ve tmě a smutku, ale proto, že ten den nedokážu být jiná.
Ten den nejsem silná.
Nejsem pozitivní.
Nemám úsměv.
A jediné, co chci, je, aby mě lidé nesoudili. Aby mi nenutili štěstí. Aby mi neříkali „usměj se“. Nevědí, jaké to je ztratit tři lidi najednou.
Nevědí, jaké to je slyšet „Veselé Vánoce“ a cítit, jak se bolest stáhne v těle.
Co byste řekli této ženě, kdyby stála právě před vámi? Zdroj Facebook