Přišla zlá nemoc...

Přátelé zaujali Vás mé příspěvky a řada z Vás mi vnukla možnost svůj příběh sepsat.
Není to veselé čtení a přesto jsem začala své vzpomínky pomalu transformovat do textu.
Nevím zda pokračovat v psaní a tak zveřejňuji pár řádků k přečtení.
...Mezitím se dny střídaly s nocí a v myšlenkách jsem byla u svého milovaného moře. Moje poslední dovolená byla o přijetí samu sebe, o tom dovolit si po letech být šťastná. Přijímala jsem vše, tak jak přicházelo.
Úterý 7.října 2025, jsem přijela do Fakultní nemocnice na mamograf. Byla jsem klidná, vyšetření mamografem i rentgenem bylo za chvíli za mnou, Seděla jsem v čekárně a čekala na paní doktorku. Dveře se otevřeli a sestřička volala moje jméno. Vešla jsem do ordinace a paní doktorka se mi představila. Prohlížela si mé snímky a ptala se na obtíže. Byl tam vidět nádor a bohužel i další menší v uzlinách. Bylo nutné hned udělat biopsii. Nebolelo to, jen to bylo nepříjemné. V lokálním umrtvení prsu se tenkou jehlou odebírají vzorky. V mém případě šlo celkem o šest vzorků, které zpracovává do týdne laboratoř. Vyzbrojena náplastmi a brožurkou na onkologii jsem odjela pracovat zpět do zaměstnání. Bylo to náročné, prs bolel a stále tekl krvavý výtok. Ale rozhodla jsem se poslední měsíc odpracovat a neřešit neschopenku.
Za týden byly výsledky hotové a měla jsem telefon z nemocnice. Tehdy už bylo jasné, že to začíná být průšvih. Dostavte se 21.10.2025 na onkologickou komisi, kde Vám řeknou více.
Hlavou se Vám honí tisíce myšlenek. Co bude s prací, co děti, jak to zvládneme finančně. Říká se, že některé situace nelze vymyslet, ty tvoří sám život. Přišel za mnou pan vedoucí, že máme jít k řediteli. Věděla jsem dopředu, co chce říct, intuice zafungovala. Ředitel mi 14.dní před uplynutím roční smlouvy oznámil, že se rozhodl mi smlouvu neprodloužit. Jen jsem se usmívala, chápala jsem, že v této situaci nic nezměním. Chvíli jsem seděla u sebe v kanceláři a pak vzala svůj služební i soukromý telefon a odešla telefonovat ven na čerstvý vzduch. Můj první telefonát byl dceři. Oznámit jí, že mám rakovinu, neplakat a zůstat po celou dobu silná na další hovory bylo těžké. Zavolala jsem tatínkovi a poprosila ho, ať tu zprávu něříká mamince. Oba víme, že vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu to budeme muset tajit. V jeho hlase bylo slyšet zdrcení i podpora. Není to ani rok, kdy jsem s ním absolovovala den po dni jeho léčbu rakoviny a díky Protonovému centru se těší z vyléčení. Další telefonáty byly s obchoďáky, kde jsem se s nimi rozloučila a oznámila, že nyní pro mne začíná zcela jiná kapitola života. Byli pro mě rok jako druhá rodina a jsem ráda, že po odchodu z práce jsme zůstali díky sociálním sítím ve spojení.
Odešla jsem na pilu, kde loučení bylo smutnější. Chlapi mne pevně objali, poděkovali a popřáli mi ať to zvládnu. Šla jsem do jámy lvové oznámit to ostatním ve firmě a rozloučit se s nimi. Moje zpráva o rakovině se šířila velice rychle. S paní účetní jsme spolu spočítali kolik dní dovolené mi zbývá a rozhodla jsem se ještě ten den odejít. Poslala jsem všem hromadný email s poděkováním, vypnula počítač, sebrala si pár věcí, řekla jim ahoj a odjela domů.
Doma byly děti překvapeni, že maminka přijela z práce brzy. Dala jsem si sprchu, uvařila kávu a zavolala si je oba do kuchyně. Mia oslavila 16.let a Martin vstoupil v srpnu do světa dospělých. Dělaly srandičky a nevšimly si, že jsem byla vážná. Nadechla jsem se a vše jim narovinu řekla. Stále vidím, jak oba zbledly a Mie vytryskly slzy. Stála jsem tam neschopna je v tu chvíli obejmout. Mia utekla plakat do dětského pokoje. Poprosila jsem Martina, ať jde za ní. Po chvilce jsem za nimi přišla. Objímali jsme se a vnímali ten pocit zoufalství. Nemohla jsem jim odpovědět na otázky, na které neznám odpověď. Jen jsem potřebovala cítit jejich teplo a bijící srdce.
Ten večer bylo strašné ticho. Čas ubíhal jinak, smutněji, vážněji, zkrátka jinak.
Nevzpomínám si už na ty dny před onkologickou komisí, jen jsem začala plánovat, co vše musím zařídit. Mé myšlenky patřily dětem, jak je zaopatřit, jak zařídit, aby měly vše. Na sebe člověk myslí většinou, až je pozdě nebo se nedá nic změnit.
Nejstarší dcera Markétka mi řekla, že kvůli mé nemoci odloží nástup do práce a bude se o mě starat. Nebude to procházka růžovou zahradou a obě zatím netušíme co vše nám moje nemoc přinese.
Na OSSZ v Hradci Králové jsme požádali o znovu vydání průkazky ZTP. Před dvěma lety mi byla odebrána na základě stejného posudku, jako mi byla vydána. Kocourkov v české republice stále funguje. Na jedné straně vyhověno z těchto důvodů a mých 9. diagnóz, na druhé straně zamítnuto a úplně stejný popis. Vysvětlení si domyslete. Dostala jsem průkaz TP, který mi nebyl vůbec k ničemu aneb uzdravování nemocných.
Úterý 21.10.2025 dopoledne jsem se stavila pro zprávy na mamologii. Paní doktorka mi dala pozvánku na onkologickou komisi a v krátkosti řekla o jaký druh nádoru se jedná. Zatím jsem ještě netušila, jak moc je to vážné a v areálu na sociální sítě nahrála krátké video. Svítilo sluníčko a já do kamery lidem vysvětlovala kde se právě nacházím a že tuto zprávu točím na podporu ženám. Každý rok onemocní v naší republice kolem 7500 žen s rakovinou prsu a díky včasné léčbě až 80% jich je vyléčeno. Bohužel tato čísla prudce stoupají a počet žen s rakovinou prsu je každý rok vyšší. Vysvětlovala jsem lidem na facebooku i Instagramu, co mne čeká. Věděla jsem, že to bude dlouhá jízda a věřila, že díky skvělému týmu lékařů i díky Boží pomoci to zvládnu. Byla jsem plna optimismu i naděje. Zašla jsem si na oběd a před 13.hodinou přišla k čekárně. Nevěřila jsem svým očím, plná čekárna žen a všechny čekaly na komisi. I sestřičky nevěřícně vyhlédly z chodby a byl slyšet jejich hovor i účast směrem k nám. Postupně přišli lékaři z onkologie, chirurgie i mamologie a gynekologie. Volali si nás postupně jednu za druhou. Představil se mi mladý šikovná onkolog a narovinu sdělil, že vzhledem k agresivitě nádoru i jeho růstu bojujeme o čas. Řekl mi, že léčba bude trvat minimálně rok až dva a prognózu mi nikdo z nich nedokáže sdělit. Celé označení nádoru znělo-Invazivní duktální karcinom s vysokou poliferací růstu ki-67 70%, Her2-neu 3+. Dostala jsem spoustu žádanek na CT kostí, CT Plic, ultrazvuk břicha, genetiku a termín, kdy mám přijít na onkologii, kde lékaři zvolí podle výsledků další postup léčby.
Odcházelo se mi těžce, slzy se mi draly do očí a já odmítala uvěřit, co mě čeká.
Před budovou nemocnice jsem nahrála druhý ze svých vzkazů na sociální sítě a vypnula na chvilku telefon a jen seděla na lavičce duchem nepřítomna. Dovolila jsem si po dlouhé době brečet. Nepatřím mezi tzv. plačky, jsem spíš pragmatik, pohodář a málo kdy se opravdu naštvu nebo rozpláču. Teď jsem cítila, jak mi slzy stékají po tváří a já jen seděla. Zapnula jsem si telefon a tam zprávy od dětí i bratra. Zavolala jsem Markétce a popravdě vylíčila, že to bude těžké. Neváhala a ještě to samé odpoledne přijela za mnou domů. Martínkovi a Mience jsem napsala, že to spolu probereme až doma po návratu ze školy. Cestou na autobus jsem potkala mou kmotřičku Moniku. Ptala se odkud jdu, řekla jsem jí, že z onkologie. Zvážněla a zeptala se, zda jsem v pořádku. Po mé odpovědi se rozplakala, utěšovaly jsme jedna druhou, že to zvládnu. Utěšit a přesvědčit druhé není těžké, složité je přesvědčit samu sebe...Markéta Karin Pácal