Příšera pod postelí

Příšera pod postelí
Malé děti nenechají spát, velké nenechají žít.
- židovské přísloví
Anička nevěděla, co ji probudilo. Ale bála se. Dívala se ven na zimní měsíc, zavěšený nízko na zachmuřené obloze, odkud svou oslnivou září drtivě přebíjel i zapadlé hvězdy. Vyslal ho někdo, aby ji probudil!?
Jeho čirý svit jí zaléval ospalé oči. Přísahala by, že venku je světlo jako ve dne. Možná právě proto se jí zdálo, jako kdyby se děsivá noc usídlila jen ve ztichlém domě, kde nebylo slyšet ani nervózní bušení vlastního srdce.
Proč bývala Anička vždycky tak unavená, ale přitom nedokázala zavřít oči? Někdy, když nemohla spát, dokázala místo toho celou věčnost bez dechu zírat na jednu jedinou skvrnu na zašlé zdi a to neutěšené místo se před ní měnilo na celý svět plný živoucích postav a nedokončených příběhů...
Ale ne všechny byly moc hezké.
Lidé potřebují příběhy, aby přežili. Když je život krutý a nesmyslný, může i zmučená mysl alespoň na malou chvíli tiše opustit nenáviděné tělo a ukrýt se do smyšleného děje nějaké hloupé pohádky. Když si přestane uvědomovat sama sebe, její bolest není tak velká...
Bylo jí sice jen deset let, ale Anička během svého krátkého života poznala takové věci, že dosud neuplynul ani jeden jediný den, kdy by si nepřála nebýt. Pokaždé, když k ní přicházel neklidný spánek jí připadalo, že se řítí do ledové hlubiny. A v hlavě jí vířily strašidelné pohádky o malých dětech, o nočních tmách a o zlověstných ložích, pod kterými se plazí cosi příšerného...
Někdy si říkala, že je stejná jako její nejoblíbenější panenka Nany. Slabé, křehké stvoření, které nedokáže přežít bez své nerozbitné schránky, co okolo ní tvoří pevné zdi. Rozhodně ne v nebezpečné poušti, ve kterou se změnilo velkoměsto. Stalo se z něj záhadné místo plné podivných lidí, kterým nikdy nerozuměla. Šedivých životů kohosi cizího, ale i úchvatné krásy starých budov...
Tak nějak tušila, že dál už není nic. Neměla žádnou naději na to, že by jinde mohla najít klidný spánek. Žádné hračky jej neznají, protože přece nedokážou zavřít oči. Vůbec nic na ni venku nečekalo, snad jen jistá smrt.
Jen nerada opouštěla domnělé bezpečí dětského pokoje. Za ním se nacházely nekonečné, spletité chodby starého domu, který se - alespoň v její naivní mysli - podobal strašidelnému zámku. Potemnělé místnosti jí dnes opět připadaly plné nebezpečných stínů a zapomenutých duší. Vznášela se v nich zatuchlá vůně dávných tajemství...
Smutek se přidává ke strachu, ten ostatně již dávno obýval její slabé tělo nedospělého dítěte. S řezavým chladem se zarývá do útrob, zatímco vyděšené děvčátko se nervózně rozhlíží v tiché temnotě. S hryzavým vědomím, že ta tma možná není tak docela mrtvá, ale že na ni odevšad zírají nesčetné oči.
Nelíbil se jí ten dětský pokoj, kde bylo všechno růžové. Anička měla na sobě noční košilku podobné barvy s nadýchanými rukávy, lemované sametovými stužkami. Postel vypadala jako z pohádkového příběhu, krásná postel pro malou princeznu. V takové pěkné postýlce se jí přece nemůže stát nic zlého, nepřijde si pro ni žádná odporná příšera. Nic ji nedokáže vyděsit, nikdo jí nemůže ublížit, i když se potápí v půlnoční temnotě...
Ty zlé panenky se jí také nelíbily, to nedokázala popřít. Nelíbilo se jí, že na ni pořád zírají. A jak se přitom potměšile usmívají! Hleděly někam do prázna jako vycpaná zvířátka, ale přitom z ní ani na jediný moment nespustily svá skleněná očka!
Nany byla jiná. Neměla oči, Anička jí je totiž vydloubala. Možná, že právě proto ji Nany neděsila a tak se poničená panenka stala její nejoblíbenější hračkou. Ostatně by se ani nemohla ublížit, protože měla duté, umělé tělo plné ničeho.
Mohla jen tiše sedět v naškrobených šatech kolem kulatého stolečku se svými němými kamarádkami a užívat si nekonečné hodiny, které se postupně protáhly v celé dny tupé prázdnoty...
Hloupá loutka! Byla malá a bezbranná, stejně jako desetiletá dívenka, která ji k sobě pevně tiskla. Dělala to tak skoro každou noc, v marné naději, že Nany ji dokáže ochránit před zlými sny, které ji nenechaly spát.
Proč vůbec hloupoučké panenky potřebují pěkné šatičky, roztomilé domečky s miniaturním nábytkem a čajový servis!? Pokud ovšem pozdě v noci, když už všechny malé holčičky dávno spí, neožívají...
Strnulé nožky, obuté v maličkých střevíčcích s naleštěnými přezkami, měkce dopadnou na rozvrzanou podlahu a šeredná temnota vybuchne ječivým smíchem čehosi cizího. Dřevěná bedna na hračky se otevře dokořán a noční můra nikdy neskončí!
Jenomže místo dětských hraček, co mají být uložené uvnitř, z ní vylézá ohavná záplava beznohé havěti. Plazí se z hebkých bříšek plyšových medvídků, klubou se z kulatých hlaviček mrkacích panenek, vyvěrají jako smrtelný jed až odkudsi z těch nejtemnějších hlubin přeplněné bedny.
Zhmotněný hnus!
Anička má strach, ale nedokáže se pohnout. S tím svým slabošským, bezmocným obličejem a s vytřeštěnýma očima je jako ochrnutá. Silný vítr žene její pronikavý křik noční oblohou jako vyhaslé strašidlo.
V každém nočním stínu dětského pokoje se mohl skrývat průsvitný přízrak nebo bledý upír, žíznící po její krvi. Možná, že některé děti mají až příliš velkou představivost. A to je ten pravý důvod, proč nemohou spát. Anička nikdy nepřestala hledat příšery pod postelí...
..protože si vůbec neuvědomila, že žijí jen v ní samé!!! Malá holčička se přitiskla ke stěně, neodvažovala se ani nadechnout. Nezvladatelný děs jí to nedovolil, jen se stočila pod pomačkanou přikrývkou a nedokázala se sebe vydat už ani hlásku. Mrazivý pocit se jí usadil až v krku. Spolkla jej, stejně jako vždycky.
Proč právě ona musela trpět, když se ostatní bavili na její účet? Proč nikoho nenapadlo, že ji to nebolí? Jenom proto, že nekřičí? Proč nikdy nemohla v noci usnout a prázdnou hlavou jí táhly tisíce otázek bez odpovědí?
Nejraději by se do okolních stěn celá vsákla, ale ty jsou královstvím stínů a nepustí ji mezi sebe. Přitáhla zkřehlé nohy až pod bradu a odsunula se tak daleko, co to jen šlo. Zahlédla totiž na okraji postele vychrtlé prsty s ohryzanými nehty, které by ji jistě chytily za lem noční košile a stáhly dolů. Příšery nespí pod tvou postelí, příšery jsou jen ve tvé hlavě...
Kdo jí to říkal? Odměření lékaři v bílých pláštích!?
Ti mizerní lháři, kteří ničemu nerozumněli? To ona byla ten problém, se kterým se museli zabývat. Všichni ji nenáviděli, to věděla až moc dobře. Bylo to skutečně odporné a až nesmyslně kruté, uzavřít její neklidnou mysl do toho postiženého těla, tak nedostatečného a slabého. Nikdy nebylo ničím jiným, než ošklivou celou pozemské smrti.
Jaké by to asi bylo, kdyby už nikdy nemusela vyjít na nemilosrdné světlo? Nemusela by zase tak strašně trpět. Ostaní lidé ji nikdy nebyli schopní pochopit. Nikdy se ani nesnažili. Proč taky?
Nebyla nic víc, než bláznivé dítě, se kterým je až moc problémů. Zavřela ospalé oči a přála si, aby opět přišel bezesný spánek a odnesl ji daleko do spásné nicoty. Ale Anička věděla, že již nepřijde. Jejím tělem projel pomíjivý záškub života...
Pamatovala si, že na jednom místě v ústavu byla bělostná mramorová podlaha probořená a pod ní vznikla díra, zasahující až do dolních pater. Když se Anička podívala pod postel, uviděla tam to samé, co už předtím spatřila v sanatoriu. Vycházel odtud odporný, zemitý puch. Jako kdyby padala do rozevřené propasti...
Právě kvůli tomu si zase vzpomněla na všechny ty odporné povídačky o podzemních tunelech, kam se údajně odklízely nadobro odepsané případy s těmi nejtěžšími mentálními poruchami. O divných zvucích ve vypolstrovaných celách a ještě divnějších stopách na bílých zdech zpustlých ústavů pro duševně choré, které vypadaly skoro jako krvavé otisky lidských rukou!
Anička cítila, jak se pod ní - nebo snad přímo v ní samé - cosi pohnulo. Vzlykala, zatímco spícím domem tepaly dlouhé záchvěvy nezdolatelného hladu. Vycházely z onoho ďábelského tvora, který až doposud odpočíval v hrůzné nehybnosti uprostřed osamělého doupěte kdesi hluboko v samém pekle…
Vy nevěříte, že v té nezbadatelné hloubce možná přežívají dosud neznámí tvorové, kteří vás mohou smrtelně ohrozit? Copak malé dítě by vám tvrdilo opak!?
Anička zaslechla slabý hlásek své slepé panenky s vydloubanýma očima, po kterých jí zbyly na poškrábané tvářičce jen ošklivé rýhy. Cosi studeného, ale živého, se jí ve tmě ovinulo kolem buclatého tělíčka, vycpaného natrhanou vatou. Uprostřed té hříšné hmoty byly dvě oči a ty oči zíraly na zděšenou holčičku.
Oči studené jako kus ledu. Neodvážila se znovu pohlédnou do těch zelených očí! Číhaly na ni v oněmělé temnotě růžového pokojíčku jako nilský krokodýl v bahnité tůni, kam se chystá stáhnout mrtvou kořist s rozervaným hrdlem. Zavře se nad ní voda...
Šupinatý drak předpotopního vzezření prorazil černou hladinu noci. Žlutavé světlo z malé lampičky na nočním stolku - Anička stihla stisknout vypínač - vzplálo v široce rozevřeném chřtánu žravého ještěra. Na okamžik ho osvětlilo, takže vypadal jako obrovská nestvůra ze starých ság. Jedovatý had s ledovou krví, co žije v každém z nás kdesi hluboko, hluboko pod povrchem...
Nany se začala bezmocně zmítat, teprve teď si uvědomila, co se s ní děje. Nenasytná stvůra ji spolkla, jako kdyby jedla tu nejvybranější delikatesu. Ukousla jí kulatou hlavičku z umělé hmoty. Ta se s tichým křupnutím oddělila od zbytku ochablého tělíčka, které se ještě chvíli zmítalo v posledních křečích.
Hadí tělo s mohutnými provazci tuhých svalů se začalo pomalu sunout k Aničce. Ta se nemohla pohnout, nemohla myslet a dokonce nemohla ani křičet! Uviděla dva podezřelé hrboly v jeho nacpaném břiše, velké skoro jako dospělý člověk. Blesklo jí hlavou, kam asi zmizeli její rodiče!?
Obrovský had se plazil blíž a blíž, ocitl se až na shrnuté pokrývce měkké postele. Jeho pohyb byl plynulý a klikatý, přesně jako sám plaz s nervy drásajícím úsměvem, plným jedovatých zubů.
S hlasitým syčením se vzpínal stále výš a výš, až se zdálo, že hrůza dostoupila absolutního vrcholu. Obtočil se okolo ní, olizoval její pobledlou tvářičku tenkým, rozeklaným jazykem.
Malá holčička se nezmohla na nic, nedokázala ani naposled vykřiknout. Z dutých zubů odkapával smrtelný jed. Propaloval se skrz noční košilku až na její citlivou kůži.
Drobnou hrudí jí proběhla palčivá bolest, když ji pevně sevřely ledové smyčky hadího těla. Šupinatá kůže byla hladká, ale přitom tvrdá jako obsidiánový kámen. Pod ní kolovala studená krev plná hluboce zakořeněné zloby, namířené proti celému lidskému pokolení a všem jeho potomkům.
Vycházel z ní mučivý chlad, dotýkal se i toho ubohého človíčka s vytřeštěnýma očim a s divoce bušícím srdcem. Zcela ji ochromoval. Cítila, že brzy už nedokáže dál bojovat o předem prohraný život!
A pak všechno naráz skončilo, už žádný boj, nic. Od pasu dolů se zvedla příšerná bolest, docela zmrazila i tu trochu citu, co ještě zbýval v jejím ochabujícím těle. Rozdrcená páteř jí zmrtvěla, mozek otupěl nesnesitelnou agonií...
Byl to jen zlý sen!?
Anička nevěděla. Probudila se uprostřed hluboké noci, když na její spící tvář dopadal oknem měsíční svit, ve kterém stíny v jejích propadlých líčkách vypadaly ještě stokrát tmavší a vpadlejší, než za dne. Naproti tomu dětská pleť, tak hladká, se zdála být bílá jako čínský porcelán.
Ticho starého domu a ospalé umírání uvnitř její mysli v ní vyvolávalo bezmeznou bázeň, posvátnou hrůzu před neomezenou mocí temnoty. Neboť vše živé umírá s každým okamžikem pouze proto, aby mohl vzniknout nový život... nový život, který jak známo požírá ten starý. Ten, ze kterého vzniknul...
Šílenství!
Zrodila se z něj plazivá příšera, která žila pod postelí! Obyvatelka těch nejčernějších a nejzastrčenějších jam. Přežívá pohřbená ve tmě lidské duše až na samém dně těch nejohavnějších doupat, kde se koupe v krvavé špíně a den za dnem hladoví po čerstvém mase.
Svíjí se studeným vztekem a její hrůzyplná podoba se plazí tmavým tělem živoucí země. Podobně jako měsíc - který překonává i svůj vlastní stín, aby mohl zarážit ve zlověstém úplňku - svléká i rozhněvaný had starou kůži, protože je mu již příliš malá.
Všechno se začalo opakovat!
Vystrašila ji červená silueta na samém okraji jejího zorného pole, jako tajemné zjevení z rudého dýmu. Pod popraskanými šupinami se objevila nová barva, jen další nepojmenovatelný odstín šílenství. Nová podoba dětského strachu se znovu zrodila z černé mrzkosti dlouhých nocí...