Skryté kouty

Když jsem byl prvním rokem na internátu, řekl jsem svým spolubydlícím, že mám dvojče. Táta docela slušně amatérsky fotil. Jednoho dne, toho léta, kdy nás viděl nacvičovat na Radkově kole nové akrobatické kousky - jízdu po zahradní zídce s efektním, hodně dlouhým skokem na konci, vytáhl foťák a v podřepu, cvakal snímek za snímkem. Dokud nebyl film prázdný a on nebyl naprosto spokojený. Dokonalý záběr, kdy letíme vzduchem, já řídím a Radek sedí na řídítkách s rukama rozpaženýma. Oba máme oči pevně zavřené, pusu dokořán, vlasy nám vlají jako žhnoucí svatozář. Následující okamžik, jen za zlomek sekundy co nás vyfotil, jsme se už kutáleli po trávě. Ale ten záběr! Vzal ho zespodu tak, že na něm není vidět země, jen obloha, kterou se vznášíme ve stavu bez tíže.
Mám tu fotku připíchnutou na lepence a často si jí prohlížím. Jsem trochu zmatený, na obrázku je totiž jen jeden letící kluk. Přemýšlím, jestli mé dvojče zmizelo v mracích, nebo se odpoutalo od řídítek a rotuje kolem Země. Neumím si vysvětlit, co se stalo.
Počasí se pomalu mění v nevlídný podzim. Poznám to podle toho, jak vítr skučí na půdách, kapky deště skáčou do vyschlých trámu a sem tam se dotknou mé lepenkové fotky. Oblékám si kabát, zapnu ho až ke krku, vytočím se s bleděmodrým kočárkem v předsíni, aby se nám pohodlně vyjíždělo. Skláním se k peřince, láskyplně ji upravuji, kontroluji boudičku, ať do ní nefouká. Můžeme vyrazit.
Míjíme zvláštní postavy. Paní s obrovským ovčákem mě okamžitě upoutává. Dává nohu na chodník, ale nikdy nedošlápne. Má z toho panickou hrůzu. Už, už to vypadá, že udělá krok, ale zase couvne. Její pes dělá totéž. Oba na místě, oba neschopni pohybu, oba v nedošlapu, oba v podivné smyčce. Roztlačím kočár za sporadického povzbuzování té nešťastné dvojice.
Přes ulici ke mně míří paní v růžovém a protivně se pitvoří.
„Dobrý den, mohla bych se podívat na vaše miminko?“
„Když chcete,“ řeknu otráveně.
Odsunu se od kočáru, vlastně to nestíhám, protože mě odstrkuje ruka stále hovořící ženské. Odkryje peřinku a začne křičet. Kouká na černou urnu, pečlivě zabalenou v načančaných peřinkách. Dává se na útěk. Za ní jemně plachtí šála, která jakoby na obloze opisovala ležaté osmičky.
Procházíme skrze zeď. Za ní jsou pláňky, jabloně, třešně, sem tam hrušeň a ohromné sochy zahalené břečťanem. Ulomené paže a hlavy se jim válejí v plevelu. Mohutné kamenné rty se pohybují, mluví ve vzduchu, ve kterém se potkává rozum a šílenství.
Spokojeně pohupuji bleděmodrým kočárkem, světlo je zbytečným, prázdným pouzdrem, co zářilo tak dlouho až vyhaslo.